Jméno

Milí čtenáři, dám vám hned na začátek hádanku: „Je to vaše, ale ostatní to používají častěji než vy, co je to?“ Že je to váš kapesník, vaše peníze, případně vaše tělo? Nikterak, drazí. Je to vaše jméno. Něco, co vám patří, ale všichni ostatní si myslí, že si to mohou jen tak brát do pusy, mohou to tahat ulicemi, mohou si díky tomu udělat o vás detailní představu. Že zkrátka vaše jméno jste vy. Jaká je to hrůza, o tom by vám mohl povídat třeba filozof Všetečka.

Původně se vůbec nechtěl stát filozofem. Byl to tichý chlapec, který o své okolí nijak zvlášť nejevil zájem a zcela ho minulo typicky dětské období, kdy drobotina cítí právo a snad i jakési nepřekonatelné nutkání prokládat každou větu dospělého všetečným „Proč?“ Jemu to bylo jedno. Už odmala se toužil stát účetním. Na tomto povolání mu bylo sympatické právě to, že lidé mají rádi, když se účetní příliš neptají a po ničem se nepídí. Tato dráha mu však nebyla přána. V době, kdy začal navštěvovat gymnázium, se totiž začala výrazně projevovat síla jeho jména. Počkejte, nesmějte se, jméno je obrovsky mocná věc! Každé má vlastní příběh a ten má snahu se uskutečnit. A pokud vy se tomu bráníte, okolí vás už donutí žít podle svého jména. Zkrátka, pan Jebavý, i kdyby si stokrát dával poetičtější přízviska, nemá šanci uniknout svému jménu. Stejně tak kadeřnice paní Vlasatá, případně botanik Větvička. A tak ani pan Všetečka. Během svých studií se stával zvídavějším a zvědavějším, až to už nebylo příjemné. Aby se mohl lépe realizovat, rozhodl se, že se stane filozofem.

Teprve teď se tedy naplno rozvinula jeho vlastnost, která mu byla dána již ve jméně. A pan Všetečka nezahálel a šťoural se ve všem, na co jeho všetečný mozek narazil. Ve společnosti, v hodnotách, v pravdě… a samozřejmě, jako téměř všichni filozofové, si kladl otázku existence Boha. A protože opravdu bytostně prahl po tom, aby byly jeho otázky zodpovězeny, usmyslil si, že si na Boha počíhá. Na tomto místě si musíme ještě dovysvětlit, že pan Všetečka byl přesvědčený senzualista, věřil tedy, že Boha prokáže vlastními smysly a zvolil pro to netradiční metodu - rozhodl se Boha vyfotografovat.

Od té doby chodil pan filozof všude s fotoaparátem. Boha však nemohl nikde najít. Nebyl ani u nich na fakultě, ani na ulicích, ani v kavárnách, kam si chodil sednout s přáteli. Chvíli přemýšlel nad tím, že by snad mohl být v jeho srdci, ale zas tak zvědavý, aby ho tam zkoušel vyfotit, to zas nebyl. Až nakonec měl štěstí.

Seděl zrovna v cukrárně, když ho zahlédl. Pánbůh se zrovna natahoval přes pult pro věneček - měl vždycky slabost pro dokonalé věci. Všetečka vyskočil, ale než stihl zapnout fotoaparát, Bůh si ho všiml a zmizel. I přesto se mu však podařilo aspoň částečně ho zachytit - na fotce byla Boží bota. Všetečka byl nadšen. Důkaz o existenci Boha byl na světě! Skoupil zbytek věnečků a šel oslavovat domů.

Okolo dvanácté v noci, kdy už byly všechny věnečky uspokojivě uloženy ve filozofových útrobách a filozof sám spal v obývacím pokoji na pohovce a snil sen o prudkém kariérním vzestupu, který mu objev Boží existence zaručí, se začalo dít něco divného. Stěny jeho pokojů začaly blednout a rozestupovat se. Pak kdosi pronesl: „Budiž světlo!“ a žárovka cvakla a rozsvítila se. A uprostřed pokoje stál Bůh.

            Všetečka ho samozřejmě okamžitě poznal podle jeho bot. Posadil se: „Copak si přeješ?“

„Znič tu fotku, Všetečko.“ Hlas zněl téměř lidsky, ale zdálo se, že vychází odevšad, nejen z úst, jak by člověk normálně čekal. Ani ozvěna v panelákovém bytě by neměla být taková, aby vaše slova vracela tak dlouho, až se stáhne do výhružného šepotu. Alespoň Všetečkovi se tohle ještě nestalo a to tu bydlel už téměř čtyři roky.

„Proč?“ (Zde vidíme, že dětské ptací období se u něj projevilo později, ale, stejně jako to bývá u spalniček, bylo o to horší, čím později přišlo.)

„Ta fotografie ohrožuje víru, je nutné ji zničit.“

„Nerozumím. Přinesl jsem světu důkaz o Tvojí existenci.“

„Lidé nebudou věřit v Boha, u kterého vědí, jaké nosí boty. Nesmí vědět, že existuji. Musí ve mně věřit. Tak znič tu fotku!“

„Co za to?“

Bůh si povzdechl. Samozřejmě že to čekal. „Můžeš mít jedno přání, to ti splním.“

Všetečka ani nepotřeboval příliš dlouho přemýšlet: „Chci vědět, jak funguje svět.“

Bůh pouze přikývl a vše pohaslo.

Stáli spolu kdesi mimo prostor a shlíželi dolů na svět. Bůh ukazoval a vysvětloval a Všetečka se ptal, divil, žasnul a znovu ptal. Až nakonec ukázal na jakési červené tlačítko, které se nad tím vznášelo.

„A na co je támhleto?“

„Něco jako reset. To tu máme od té doby, co odešli Jezdci Apokalypsy do důchodu. Hlavně na to nesahej.“

„Tím se opravdu vypíná svět? A jak to vypadá?“

„To nechceš vědět.“

Ale Všetečka to chtěl vědět. Nesnášel, když jeho otázky zůstávaly bez odpovědi. A protože byl kromě senzualisty taky empirik…

„Říkal jsem nesahej na to!“

A pak byl konec. Žádný výbuch, pekelné ohně, žádné ohnivé jazyky. Svět se zkrátka spořádaně vypnul.

A nad tím vším stál filozof Všetečka, jehož jméno ho předurčilo k tomu, aby tak dlouho šťoural do materií světa, až se mu zbortily pod rukama, a provinile stahoval ruku z červeného tlačítka.