JINÁ PODOBA LÁSKY

     Začínala polykat špinavou vodu. Chutnala po pivu.Už neměla sílu, aby se snažila vymanit ze sevření jeho ruky, která její hlavu tlačila do dřezu, ve kterém vymývala sklenice od piva. Stál nad ní ve výčepu její hospody a zdálo se jí, že ji v té odporné vodě drží stále déle a déle. Nechal ji vždy chvíli nadechnout, ale poté opět pokračoval. Snad ji chtěl opravdu utopit. Horší než to, že jí ublíží, byla myšlenka, že se na to dívají její stálí hosté, kteří stáli před hospodou a otevřenými dveřmi výčepu pozorovali, co jí dělá.
Všechny je totiž vyhnal. Bez zkasírování.

     Ta potupa byla nesnesitelná. A také myšlenka, že se ho všichni bojí tak, že mu v jeho počínání nikdo nezabrání. Chlapi, které denně obsluhovala a kteří se denně snažili získat její přízeň.

     Konečně přestal a nechal ji. Přerývavě se nadechovala . V tom okamžiku jí bylo úplně jedno, jak vypadá. Z vlasů jí crčela špinavá voda a stékala na halenku. Ve chvíli byla celá promočená. Nechal ji stát a šel ke dveřím výčepu. Něco na lidi venku řval, potom dveře zavřel a zamkl. Věděla, že mučení ještě neskončilo. Na to měl příliš špatnou náladu. Opět prohrál v kartách a ona si mu to dovolila vyčíst. Prohrával totiž její peníze. Nepracoval. Jeho i dítě živila sama. Milovala ho tak, že jí to vůbec nevadilo. Peníze uměla vydělat. Sice dřela jako kůň, ale byla mladá a silná. A pracovat byla zvyklá. Jen kdyby ji tak nemlátil!

"Karle, neblbni, já to tak nemyslela," omlouvala se mu přerývavým hlasem.

" Ty mi nebudeš poroučet, co mám dělat," řekl a chytil ji za mokré vlasy.

"Prosím, nech mě už!"

    Prosila marně. Ve snaze utéci mu, uklouzla na mokrém roštu, který měla ve výčepu pod nohama, a spadla na zem. Přišel k ní , neurvale ji chytil za vlasy a zvedl do výšky. Byl velký a silný,nečinilo mu to žádnou námahu. "Skály by mohl lámat," jak se říká. Ale, to ne!

"Ručičky moje, vy nebudete nikdy pracovat!" To vždy říkával a přitom střídavě líbal  hřbety svých rukou.

     Odtáhl ji do kuchyně. Kuchařka již odešla. Pracovala jen do osmi hodin večer. Po osmé se prodávala jen studená jídla. To zvládala sama. Tlačenku i salám měla již nakrájenou a v lednici naskládanou tak, aby se přípravou nemusela dlouho zdržovat. Když si to některý host přál, ohřála mu klobásu, nebo párek. Zbytečně by musela kuchařce platit za to, že v kuchyni sedí a nic nedělá. Potřebovala každou korunu, když měla na starosti dva krky, které musela živit.

     Nechal ji stát v kuchyni a někam na chvíli odešel. Čekala. Věděla, že nemá cenu utíkat. Neměla kam. Druhé dveře z výčepu vedly na dvůr. Byl tam sice průjezd, kterým se vozilo z ulice zboží, ale vrata byla zamčená a klíč visel ve skříňce, která byla ve výčepu. A stejně, nenechala by mu tu syna napospas. Věděla, že byl schopen čehokoli.

"Snad se malý neprobudil," říkala si v duchu.
 
    V hospodě měla i malý byt, do kterého se chodilo přes dvůr.  Byl situován v prvním poschodí, měla strach, že by se mohl její dvouletý syn probudit a ze schodů spadnout. Sice už hezky chodil, ale schody byly příkré a sama měla co dělat, aby z nich nesletěla, když táhla tašky s nákupem. Dveře bytu nezamykala, aby se nezdržovala odemykáním, když občas odběhla z výčepu, aby se na malého podívala. Její hosté na to byli již zvyklí a vždy jí výčep na tu chvíli pohlídali. Když přišel někdo neznámý, dávali na něho pozor.

     Věděla, že ji mají rádi, vždyť jim dělala pomyšlení už přes rok. Znala jejich zvyky. Nemuseli ani říkat, co si přejí. Než se usadili, už měli své pití i cigarety na stole. Málokdy se tu objevil někdo cizí. To pak všichni svorně probírali, kdo by to mohl být, někdy si k neznámému i některý z nich přisedl a tahal z něho rozumy.

"Kde je tak dlouho. Bože, co zase vymýšlí?"

     Jako by ho těmi myšlenkami přivolala. Vrazil do dveří kuchyně tak, že se málem vysypala horní skla. V ruce držel provaz.

 Zařval "sedni si!"

     Nohou jí přistrčil židli. Sedla si. Chvíli nad ní stál, pak začal řvát a sprostě ji urážet. Skoro to nevnímala, na nadávky byla zvyklá. Přemýšlela, co bude dělat s tím provazem. Věděla, že čeká, že ho bude prosit. Jenže, ona se rozhodla, že již prosit nebude. Měla všeho akorát tak dost! Mlčela a to ho úplně rozběsnilo. Zuřil také proto, že nebrečela. Ale, to ona nikdy. Nedala by najevo svou slabost. To bylo to jediné, čím nad ním vítězila. Možná to byla chyba, ale nemohla si pomoci.

     Začal ji přivazovat k židli. Nejdříve přes ramena k opěradlu, potom ji těsně přitáhl ruce k tělu a dokonce jí omotal provaz i kolem nohou. Nemohla se ani pohnout.

"Co chceš dělat? Myslíš, že ti všechno projde? Já už toho mám všeho po krk a jestli si myslíš, že bude odprošování, tak to se strašně mýlíš!"

     Užasle se na ni podíval. Překvapila ho tím proslovem tak, že dokonce přestal řvát urážky.

"Tak, ty nebudeš prosit, jo?!"
Vrazil jí takovou facku, že málem i se židlí přepadla na zem. A další a další. Cítila, jak jí otéká obličej.

"To nepůjde zakrýt makeupem. Budu muset jít k doktorovi," pomyslela si.

     Cítila, jak její zuby narážejí na rty a jak jí stéká krev po bradě. Dostala další ránu. Tentokrát pěstí přímo do hlavy. Byla tak silná, že se s ní převrhla židle na zem. Další silnou ránu jí utržila dlažba, na kterou hlavou při pádu narazila. Ztratila vědomí.  
    

     Probral ji chlad dlaždiček v kuchyni. Ležela na té špinavé dlažbě a z úst jí tekla krev.  Karel odešel a nechal ji tu v kaluži krve . Kam šel, to nevěděla. Určitě si uvědomil, že to přehnal a odjel na své motorce domů. Bydlel s matkou v nedalekém městě. To, že byl opilý mu starosti nikdy nedělalo. Jezdil tak domů pokaždé, když se pohádali.

    Ležela na té studené, špinavé dlažbě,celá promočená, zkrvavená, celou noc. Ráno, kolem páté, přišla uklizečka a našla ji . Zvedla ji a odvázala. Poté zavolala policii.

"Paní Nováková, běžte se  podívat, jestli je v pořádku můj syn. Nechci, aby mě takto viděl."
 
     Ona si sedla ke stolu v lokále. Silně se třásla zimou a skoro nevnímala, co se s ní děje. Uklizečka se po chvíli vrátila s tím, že malý spí. Donesla jí velkou odlivku alkoholu a donutila ji to vypít. Asi za dvacet minut dorazili policisté. Když ji uviděli celou zkrvavenou, s oteklou tváří a očima tak, že skoro neviděla, jeden z nich si ji vyfotil mobilem, potom ji naložili do auta a odvezli k kékaři. Teprve po ošetření se jí zeptali, co se vlastně stalo. Několikrát zasahovali při jejich hádkách, ale nikdy se to nezvrhlo tak, jako tentokrát. Všechno jim řekla a požádala je, aby ji odvezli domů. Chtěla jít za svým synem. Nechtěla, aby byl dlouho sám. Hlídala ho sice uklizečka, ale on ji určitě hledal a plakal, když tam nebyla.

     Hospodu musela na dobu, než zase vypadala jako člověk, zavřít. Na policii podala na Karla trestní oznámení. Protože již byl několikrát trestán, u soudu mu to docela spočítali. Když uslyšel rozsudek, rozplakal se.