S výhledem do horizontu času, smějeme se sami sobě

Probudil mě! Ale ne hned.

Ten sen, tak bolestný a bolestivý.

Ani nevím o čem byl, hodně pocitový, lyrický, epiku v tom nehledejte.

Rozběhla jsem se vyhřátou, prozářenou loukou, ale pak mě ten výjev zastavil, výrazně se do mě zatnul. Zabořil drápky a hlodal v mých myšlenkách. A nakonec, mozek naruby hledal řešení.

Slyšela jsem bezstarostný smích mladých kluků, smích mládí, tak dokonalého a v jejich přesvědčení snad nekonečného. Nádherná, povznášející záležitost, když patří jim celý svět, svět takových možností! Jejich smích vykouzlil i ten můj, přála jsem jim tu lehkost, ten rozlet, ten start, ale pak přišel jen úder, přímo do břicha.

Divně se klátili, jejich pohyby byly čím dál víc neohrabané, zpomaleně jako v grotesce, tak dokonale simulovali chůzi o holi, jejich ochablé svaly byly čím dál víc roztřesené. Jen jsem hleděla plná údivu, co se jim to přihodilo, než mi došlo, že prostě jen tak věrohodně napodobují stáří. Jak jednoduché, směšné, jak prostá to zápletka k smíchu. Náhle jejich smích jakoby mě fackoval, zlý, nenávistný, škodolibý, proštěkával se ozvěnou ulice.

Nechápu to veselí, nerozumím tomuto humoru, vždyť právě tam všichni jdeme, kráčíme, možná i běžíme, každý z nás zestárne. Nikoho to nemine, to jediné, na co se můžeme v životě spolehnout, tedy pokud budeme mít to štěstí a úctyhodného stáří se dožijeme. A není to snadné stávat se postupně těmi méně šikovnými (v životě) a to nejen díky horší koordinovanosti svého těla, kdy nás postupně opouštějí síly. Mozek funguje, docela dobře, oči vidí, uši slyší a mládí se směje.

A teď to řešení.

Jen jsem si sedla, nechala je smát a psala, vypsala se z těch pocitů, jejich smích mě rušil, velmi rušil, ale já jsem všechno napsala. I o tom, jak smekám.

Ano, smekám před skoro stařečky v dresu s jiskřícíma očima plnýma nadšení, co na kole potkávám.

Obdivuji ochotu starších prodavaček, které mají chuť prodávat a nejen podávat, co strčí usínající mládí do kapsy. Jsem k prasknutí pyšná na svého devadesátiletého dědečka, když mi mailem pošle písničku, co se mu líbí, přeloženou z anglického originálu.

Vždyť mnohdy, mnohdy, mnohdy to stáří může být úctyhodné, inspirativní a tak…

A pak mě ta bolest vzbudila…

Páteř, ta blbá páteř a bolí celá noha.

Tak posnídám kávu s Ibalginem, čaj s medem a limetkou, abych to vyrovnala a jdu…

Psát, ne spát.

Probuzená jsem dost…a tak o tom všechno napíšu.