Profesor dějin umění

„Pane profesore, už zvonilo.“

„Moment, nechte mě to dokončit. A jeho poslední slova byla…“

„Pane profesore, já už musím. Omluvenku mám ve třídnici.“

„Jeho poslední slova byla…“

„Nashledanou.“

„Nashledanou, Báro. Jeho poslední slova byla: ,Smutek potrvá navždy‘.“

Konec. Hromadné šoupání židlí. Zkus těm parchantům něco sdělit.

„Pane profesore, to byla moc hezká hodina.“

Ještěže mám svého Patrika. Doufám, že mi lichotí jen pro známku, a ty zvěsti, co jdou po škole jsou liché.

Ještě tři hodiny veřejného znásilňování studentů s dějinami umění a pan profesor se půjde vyspat. Nebo vlastně ne, nejdřív půjde se psem. Robinek už bude stepovat u dveří, pokud už se nepočůral. Velký štěně, co se počůrává, něco jako pan ředitel. Zajímalo by mě, jestli má také pan ředitel, když se zamiluje, průjem. Člověk se bojí, co s tím psem je, obzvlášť, když se veterinář tváří tak ustaraně a ono mu nic není. Jen se trápí pro ženskou a nechce jíst.

„Ahoj, Viktore.“

Á, francouzštinářka. Ladné křivky, jemné rysy a svetříky jak ze žurnálu. „Jdeš dneska na oběd?“

Dneska jsou špagety. Znám ty jejich špagety. A hlavně tu jejich omáčku. Vždyť máma dělala ve školní jídelně. Bože, a já se přesto stanu učitelem! Ale špagety ne, to si dám radši v kabinetu jogurt a vyslechnu si starou Dohnalku. Zuby už jí nebolí, tentokrát kyčle. A děti, jak těm devatenáctiletým ptáčatům říká, jsou pořád drzejší a hází po ní bonbóny. A já jí to, blbec, vodkejvu, co taky chce, diskuzi? Radši spolknu sousto jogurtu s rohlíkem než bych přiznal, že bych jim na ty bonbóny přispěl. Učitelka možná může bejt ošklivá, ale rozdíl mezi starověkým Japonskem a Čínou by znát měla.

„Bonjour, Irenko. Dneska jsou italské speciality, viď?“

„Chápu. Dneska ti místo u stolu držet nemám.“

Jak tak na to koukám, hňup, mohl bych se pro ní obětovat. Ale pozdě, už mám domluvenou schůzku s panem ředitelem. Dneska s ní bude obědvat někdo jiný, možná tělocvikář. Krásný to muž s velkými rameny! Ale s Victorem Hugem u něj nepochodí.

„Pane profesore, mohla bych si jít dneska dopsat tu renesanci?“

„Stačí, když mi na strop kabinetu hodíte nějakou tu pseudofresku, Dominiko. Paní Dohnalová by měla také radost.“

Zaskočení, rozpaky. Já nevím, proč jsou všichni ze všeho tak překvapení.

„Ale jestli upřednostňujete písemné testy před kreativní činností, můžete samozřejmě přijít po sedmé hodině, jestli vám to vyhovuje.“

„No… ano. Děkuju moc. Tak já přijdu.“

Zajímalo by mě, co mi tak pan ředitel chce. Možná jsem byl zase trochu vulgární, což znamená, že jsem v semináři o moderním umění moc nadával na komouše. Nebo jsem byl moc hrubý, což je jeho oblíbená výtka ještě z doby, kdy mi před třemi roky hysterická studentka sdělila roztřeseným vysokým hlasem, že jestli přes svůj průměr jedna celá třicet pět nedostane jedničku na vysvědčení, bude si stěžovat. Já ji řekl, že průměr mě až tak moc netrápí a že se má vrátit, až jí skončí „ženské dny“. Chápu, že se to panu řediteli mohlo nezdát, ale on zase musí pochopit, že ho jeho neznalost opačného pohlaví neomlouvá, protože ta také patří do všeobecného rozhledu a on tu Novotnou s rozčepýřenými vlasy a vykulenýma očima neviděl, protože kdyby ji viděl, zavolal by panu Novotnému, ať si pro ni s trojbalením prášků na spaní přijede.

„Dobrý den, Viktore.“

Jediný člověk, před který mám tady vážně respekt, a který si můj obdiv nezasloužil hlavně díky ladným křivkám a jemným rysům je tenhle chlap. Sice je každé pondělí cítit třešňovicí, které říká se svým irským přízvukem „cherry wonder“, ale v hlavě toho má, ten zrzavej frajer, dost. Obdivuju ho už jenom proto, že se vzdal těch svejch zelenech trávníků, křídovejch skal a svýho hudebního talentu pro to, aby mohl vzdělat tuhle nevděčnou smečku a o víkendu si párkrát přihnout třešňovýho zázraku.

„Jdeš k panu řediteli?“

„Dobrý den, Ruperte. Jojo, mám s ním rande místo oběda.“

„Tak to ti držím palce. Ačkoli já bych si pro rande vybral někoho hezčího. A možná méně fousatého.“

Mám toho chlapa prostě rád.

Vždycky mi zdi téhle školy připomínaly špitál. Taky Dohnalová je víc pacient než učitel. A někteří studenti jsou podle omluvenek také chronicky nemocní lidé. Koneckonců i ta strava, nemastná neslaná je jako…

„Á, pan Kouba! No, pojďte, prosím, dál.“

Pan ředitel je ovšem typickým zaměstnancem školství; prudký a nesmlouvavý, kníratý a otitulovaný.

„Jdete brzo. Nebyl jste na obědě?“

„Nebyl, pane řediteli. Popravdě nemám moc špagety rád.“

„Co vám vadí, prosím vás, na špagetách? Já je miluji.“

To proto, že tvoje máma nepracovala ve školní jídelně a nenosila ti zbytky té hrůzy domů, kamaráde.

„No tak se posaďte.“

Křeslo s vysokým opěradlem. Samozřejmě velká knihovna. Portrét krásného pana prezidenta, velkého bratra sídlícího v každé místnosti školy. V mojí třídě mu přimalovali hitlerský knírek a já pořád, že nejsou kreativní…

„Vlastně, pane řediteli, nevím, proč jste mě sem dneska pozval. Žádného přestupku ze své strany si nejsem vědom.“

„Podívejte, nejde tentokrát o žádný přestupek.“ Trochu se mi po těch slovech ulevilo, ačkoli za vším, co říkám a dělám zastřízliva, si pevně stojím. „Tentokrát jde ovšem, bohužel, o něco vážnějšího. Týká se to změn v profesorském sboru a já vám musím s lítostí oznámit, že v příštím roce už s vámi počítat nebudeme. Není to čistě jen mé rozhodnutí, ale také rozhodnutí paní majitelky, pokud rozumíte. A o vaše místo stojí, upřímně, jeden z mých bývalých studentů, vynikající, ač mladý profesor Vo…“

„No, vy se s tím neserete!“

Já ani nevím, proč jsem mu to řekl. A už vůbec nevím, proč jsem mu to potom, co řekl: „Prosím?!“ zopakoval, ačkoli mě evidentně slyšel dobře. Ještě ani není konec roku a já si mohl odučit své. I když kdo by čekal, že je ten slavný Voráček nebo Vondráček připraven v případě nouze ihned nastoupit?

„Tenhle víkend půjdeme spolu a žíkám ti, že takovej mejdan jsi nezažil. No, jen se netvaš, zapijem to, že by ti blbci odpadli už v prvním kole.“

„To je mi líto, Viktore, ani nevíš jak. Vážně, budeš mi tu moc chybět. Zavoláš mi, jo? Mám u tebe ještě slíbený ten lístek na Ionesca.“

„Ale, to jsou noviny! S kým já to budu mít asi teď kabinet? S tím už nebude taková sranda, to ne. Stejně je to ale nevděčné povolání, viď? Člověk si akorát zničí nervy a záda z těch jejich hroznech židlí.“

Poslední hodina. Poslední zvonění. Tentokrát mě, s nucenou poslušností a pohřebními výrazy ve tvářích všichni vyslechnou. Možná jim něco málo z toho uvízlo v paměti. Antonín Slavíček, Antonín Hudeček, nedostatek tradice, česká melancholie, František Kupka. Ha, to bude Vodráček koukat, že už jsme stihli i Kupku. Vyžral jsem všechnu smetanu, aspoň jak mi to čas dovolil.

Nervózní ticho, nesmělé šoupání židlí. Řeknou nashledanou nebo sbohem?

„Pane profesore?“

„Je mi líto, Dominiko, ale ten test z renesance už vám nestihnu opravit. Snad bude nový profesor obrněn pevnými nervy jako já a nezhroutí se z toho, že datujete renesanci do starověku.“

„O to mi nejde.“

Nikdo neodchází, všichni se – snad ze slušnosti otočí a pozorují nás.

„Chtěli jsme vám poděkovat a popřát hodně štěstí.“

Musím přiznat, že mě to dojalo a měl jsem, čímž předbíhám stařecký patetismus, až na krajíčku. Naštěstí nejsem takový blázen, abych dal té smečce zprávu o svých emocích. „Tak teda hodně štěstí,“ podá mi ruku. A přidají se další. Jen Patrik zůstane sedět a potom bez jediného pohledu vyběhne ven, aby mě cestou ze školy doslova odchytil, vybíhaje jako z amerického thrilleru zpoza stromu.

„Proč vás vyhodili?“

„A já si říkal, že strom nenosí batoh.“

„Není to fér. Já měl vaše hodiny rád.“

Nevím, co se v takových situacích dělá, jestli se děkuje nebo chlácholí, takže jsem pro jistotu neudělal nic.

„Nejste smutnej, že ne, pane profesore?“

„Proč bych byl?“

„Smutek potrvá navždy, to jste nám říkal.“

„To jsem neříkal já. Kdybyste dával pozor, tak víte, že to říkal…“

„Vincent van Gogh, já vím, jeho poslední slova. Ale proč jste se o nich vůbec zmínil? Není jedno, jaká byla jeho poslední slova? Důležité jsou snad jen jeho obrazy.“

„Tak podívejte, mladý muži. Kdyby byl ten chlapík veselá kopa, asi by jeho obrazy vypadaly úplně jinak. Možná by byly, přes jeho velký um, příšerné. Víte co myslím – samé veselé barvy a berušky. Nebylo by v nich to, co v nich dneska vidíme. Netiskly by se s ním trička, hrnky, tužky….Ale hlavně by upadl v zapomnění. Jeho život byl jedno velké šílenství, to ano, ale přece to byla tak velká postava, že když stiskl kohoutek nedokázal se zabít. A přežije nás všechny. Nemůžeme studovat historii, aniž bychom znali příčiny.“

Stáli jsme taky dvě minuty vedle sebe a já si uvědomil, že mám doma psa a že se ten chudák už určitě počůral.

„A co teď s váma bude, pane profesore?“

„No co! Zkusím se vycpat jinde. Třeba někoho můj intelektuální vzhled přesvědčí o tom, že jsou vzdělaný, chytrý a nedostatky dokážu zakecat.“

„Doufám, že ano,“ řekl, podal mi zpocenou ruku a stydlivě se usmál. Vypadá smutně, tenhle van Gogh.

Takže do metra a za Robinem. Asi mu koupím cestou šunku. A sobě pivo, zasloužím si ho. A mohl bych se stavit v divadle pro ty lístky na Ionesca, abych měl důvod Ireně zavolat. Ježiš, ten pes mě zabije. Při mojí smůle se ještě stihnul odpoledne zamilovat.