Žaloba proti kýči aneb První manifest Novogongismu

V mém příspěvku http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=359087&cr=all , kde jsem nastolil základní otázky ohledně definice kýče, se objevily některé komentáře obhajující kýč. Považuji za nezbytné jim čelit, neboť nejhorší je zbaběle mlčet.

Nejprve zde shrnu hlavní indicie cesty ke kýčovitému artefaktu. Prvními pilíři kýče v poezii jsou tzv. fráze a klišé. Fráze -> Obrat, který nadneseností neodpovídá označené skutečnosti, nepoměr mezi pojmenováním a realitou; pojímáno ve smyslu bombastický, nabubřelý, povrchní, planý, otřepaný, otřelý, papírový. Klišé -> Jde o: ustálený, automatizovaný otřelý obrat, který mechanickým užíváním ztratil životnost. Klišé jsou umělého, literárního a mediálního původu, žurnalistika a literatura je používá jako charakterizační prvek například v ironickém kontextu.

(Definice fráze a klišé převzata z: Osvaldová B., Halada J., Praktická encyklopedie žurnalistiky, Praha 2002.)

Dalším pilířem bývá banalita. Banalita -> jednoduchost, bezvýznamná věc. (Slovník cizích slov)

Mnohokrát jsem na více místech psal, že prožitky zobrazované v umění jsou ve své podstatě vždy jedinečným způsobem procítěny a zpracovány. Z tohoto pohledu je právo jedince na sebevyjádření nedotčeno; je z hlediska hodnoty nekritizovatelné. Individuální prožitek je ovšem vřazen do posloupnosti individuálního času, který je nám všem ostatním coby pravý osobní kontext neznámý. Zde nastupují právě výše uvedené formální mechanismy, které mají převést osobní na veřejné. Veřejný čas je jiný než čas osobní. A právě z toho vzniká řada nedorozumění.

Tak je navýsost jasné, že rozdíly mezi časem osobním a veřejným jsou hlavním polem, kde se odehrává komunikace poezie. Ilustrací času osobního jsou vjemy ukládané do paměti jedince, jež mají často nevědomou povahu a jejich probuzení je v průběhu života záležitostí interpretace. Naproti tomu čas veřejný zcela závisí na průniku komunikací různě velkých a strukturovaných skupin jedinců. Vědecký diskurz se např. domáhá svými postoji tzv. objektivního času. V tomto souboji časovostí dochází jedině k politickým vítězstvím, která jsou vždy v pozadí snah o prosazení nějakých skupinových zájmů. Proto je Novogongismus záležitostí čistě individuální a není žádoucí, aby se k němu kdokoliv veřejně přihlašoval.

1. teze Novogongismu:

Neexistuje žádný prapor, žádná modla Novogongismu, k níž by se mohlo vztahovat nějaké kolektivní hnutí. Jedině vnitřní souhlas a požitek ze souladu Novogongského času s nahodilým časem individuálním je okamžikem porozumění základní jednotce Novogongského času v poezii. Máte možnost utéci a neposlouchat, zacpat si uši po varování úderu gongu, který může zaznít i kdykoli nevědomě bez následné čistě Novogongské promluvy.

Komentář:

Nastolili jsme několik pojmů. Nejdůležitějším je ovšem Novogongský čas. Čisté jednotky tohoto času vznikají zejména mezi dvěma vědomými údery Ústředního gongu. Mezi dvěma údery libovolného gongu vzniká vždy nečistá jednotka Novogongského času. Pokud se týče jednotlivých a neuvědomělých úderů gongu i zde mohou vznikat nahodilé jednotky Novogongského času. Pojem Novogongského času je založen na principu maximální neurčitosti a často i nevědomé přetržitosti. To doslova znamená, že neexistuje žádné kolokvium, které by uznávalo či neuznávalo uplynulý objektivní Novogongský čas. Je to pouhý možný čas komunikace, která se ovšem nemusí povinně zdařit. Příznačné je, že Novogongský čas lze zrušit či přerušit pouhým vypískáním.

Pojem Novogongské promluvy je složitější. V pojetí Novogongismu může být promluvou již samotný zvuk gongu. Může jí být i nahodilá suma slov následujících po úderu gongu, ačkoliv mluvčí Novogongismus nezná nebo nevyznává. Vědomá Novogongská promluva je dána posvěcením Ústředního gongu. Tím nám bohužel přibývá nový pojem Ústřední gong. Odbočka na tomto místě je nezbytná. Tak jako v životě i v poezii Novogongismu existují kontrolní imunitní mechanismy. Zvuk Ústředního gongu zazní poprvé v neznámém čase na neznámém místě a to jediným k tomu účelu vyumělkovaným úderem neznámého básníka. Nebo už zazněl? Každý úder gongu před citací ze sbírky veršů je posvěcením ve smyslu Ústředního gongu. Potvrzením tohoto posvěcení je samolepka s logem Ústředního gongu, kterou lze obdržet od Přizvukovatele estetické soudržnosti (PES). Přizvukovatelem estetické soudržnosti je každý, kdo chce veřejně a vážně hájit individuální nezávislost na objektivním světě. Prostředkem dorozumívání v objektivním světě jsou fráze, klišé, banality, které tento PES musí odmítat pod souhrnným názvem KÝČ. Nejde o nějakou novou univerzalitu v pojetí šablony či esence estetické hodnoty. Jde o individuální prostest vůči redukci estetických hodnot na produkční účely. Postupem produkce je směřování ke kýči a k masovému porozumění nad prodávaným artefaktem-zbožím. Estetická hodnota je sice redukovatelná na účel (hlavní záměr), ale není na účelu definitivně zavislá; vytrhuje se z něj obohacujícím způsobem tj. vytvářením neprobojovaných významů – obrazů. Zjednodušeně odpovídáme na otázku: Vo co gou? -> No Vogong, svět mi není jedno.