První letní den

Byl první letní den. Bylo horko, květiny už dávno odkvetly, ptáčkové přestali zpívat a zamilovaným dvojicím se hladina hormonů vrátila do normálu. 

Pan Tureček seděl a konal, co mu příroda přikazovala. Neměl zrovna co na práci, tak přemýšlel. To mu nikdo zakazovat nemůže. Uvažoval nad tím, že by svůj život měl změnit. Ty věčné problémy už opravdu nemá zapotřebí. Pokusí se s tím něco udělat. Takto rozhodnut, dokončil své dílo. Spláchnul a použil štětku. To mu snad taky nikdo nezakáže. Je morální povinností každého člověka udržovat čistotu. Hanba těm, kdož se tímto neřídí! Vyšel ven a umyl si ruce. Pak mu to ale nedalo. "No schválně..." pravil sám k sobě. Nahlédl do ostatních kabinek. Hrůza a děs. Znechuceně se odvrátil a měl se k odchodu. Otevřel dveře na chodbu. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Asi by to měl nahlásit uklízečce, nebo tak něco. Pravděpodobně by ho ale seřvala a nic by v té věci neučinila. Nedalo mu to a vrátil se. Vzal záchodovou štětku a jednu toaletu po druhé začal umývat. Ani si nevšiml, že vrzly dveře. "Škoda, že nemám Savo!" zalitoval. "Taky možná kýbl s hadrem, protože ani ta podlaha nevypadá nejlíp!". Za jeho zády kdosi nervózně zakašlal. Prudce se otočil. Za ním stál malý, hubený stařík. Podle obličeje by mu každý hádal mnohaletou závislost na opiátech. Šklebil se od ucha k uchu, jak bylo pro něj typické.

"Pane Tureček, už zase?!"

"Já tu jenom po sobě... Chápete... Každej slušnej člověk..."

"Po sobě můžete. Tohle je ale už minimálně třetí záchod, takže ze mě nedělejte hlupáka!"

"Já přísahám..."

"Nepřísahejte, máme vás na videu!", uzemnil ho pidimužík v bílém plášti a ukázal palcem na kameru v rohu místnosti. "Okamžitě toho nechte a odejděte!"

"Tak já to jenom dodělám!" Pan Tureček prudce zavřel dveře. Jednou rukou držel kliku a druhou čistil záchod.

"Koukejte otevřít, nebo uvidíte!"

"Už to bude..."

"Já nevim, že jenom vy musíte pořád dělat problémy! Tejden jsem tu nebyl a vy už se zase začínáte vracet do starejch kolejí. Včera vás chytli, jak svýmu spolubydlícímu stelete postel. Předevčírem jste zase v parku otrhával žlutý lístečky ze stromů. V neděli vás prej dokonce museli během bohoslužby vyvést z místní kaple, když jste se pokoušel ministrovat, ač jste nevěřící!"

"Jenom jsem po mši sfoukával svíčky!"

"To mě nezajímá! Tak vylezete, nebo ne?!"

"Ještě chvilku..."

"Já se s váma votravovat nebudu!" Bílý plášť sáhl do kapsy pro vysílačku. "To jsem já!" představil se. Vysílačku mělo jen asi deset lidí a takto se hlásil pouze on. "Potřebuju dva chlapy na záchod v druhym patře, severní křídlo!" Po chvíli se na chodbě ozval dusot dvou párů těžkých bot. Do místnosti vtrhla dvě vyposilovaná monstra s vyholenou hlavou. "Tak co se tady děje?!" zahulákal jeden z nich. Na obou bylo vidět, že muskulaturu jim příroda nadělila na úkor intelektu.

"Zase pan Tureček! Zavřel se na záchodě a nechce ven!"

"Otevřete!" zabouchal jeden z namakanců na dveře. Ani nečekal na odpověď a prudce trhl za kliku. Dveře neměly zámek a otevíraly se směrem ven, takže pan Tureček vlétl do místnosti, štětku stále pevně sevřenou v dlani. Úklidovou pomůcku mu vytrhli a ruce zkroutili za zády.

"Hoďte ho na čtyřku. A ať mu sestra dá dva kubíky chloracetofenonu! Nechte ho tam aspoň do večeře!"

Gorily odtáhly pana Turečka na pokoj, kde ho přivázaly na postel.

"Pusťte mě, já tu nemůžu zůstat, já mám klaustrofóbii!" protestoval.

"Tohle vám udělá dobře..." pravila sestra a připravovala si injekční stříkačku.

"Já nechci! Nedávejte mi to! Já mám z jehel hrůzu!" bezmocně se zmítal v poutací soupravě.

"Uvolněte se, nebo vás to bude bolet!" rozkázala a vyhrnula mu "andělíčka".

"Já slibuju, že už nikdy nebudu nic dělat!!!"

"To jste si měl rozmyslet dřív!" pravila a zarazila tlustou "červenou" jehlu do zadní části jeho svíjejícího se těla. "Tak a teď počítejte do deseti!" přikázala.

"Doprdele, já mám dvě vysoký školy! Myslíte si, že neumim napočítat do deseti?! Okamžitě mě pusťte!"

"Zkuste se trochu prospat...!"

"Potřebuju na záchod!"

"Teď jste byl!"

"Potřebuju znova!"

"Těch pár hodin to vydržíte!"

"Kurva, pusťte mě, nebo zavolám svýho právníka!"

"To bohužel nemůžete, máte zakázáno telefonovat!" pravila a zavřela za sebou dveře bez kliky.

Místnost dvakrát tři metry. Pomalu propadal panice. "Pomóc, pomóóóc...!" řval, jak mu jen hlasivky stačily. Zoufalými pohyby se snažil vyprostit. Široké řemeny z hovězí kůže se mu zařezávaly do rukou. Všechny pokusy byly marné...

Po několika desítkách vteřin pocítil, jak se mu tělem začíná šířit příjemné teplo. Na chvíli tedy zanechal svého marného boje a vychutnával si ten pocit. Tvrdá, igelitem potažená postel se proměnila v zelený měkký mech, do kterého se stále více propadal. Rozhlédl se kolem sebe. Místnost byla nejméně stokrát větší a na původně bílých stěnách se začínaly objevovat prapodivné obrazce. Postupně měnily tvar i barvu. Trochu mu to připomínalo spořič obrazovky na počítači v jeho kanceláři. Plně ho to zaujalo. Něco tak zajímavého ještě neviděl. Podíval se nad sebe. Uviděl ohromnou zářící kouli. Něco jak slunce. Jeho oči však neoslepovala, jen zajímavě světélkovala. Se zaujetím jí pozoroval. Pak si všiml, že po povrchu té koule leze moucha. Byla dlouhá aspoň dva metry, možná i víc. Zdálo se, že se na něj usmívá. Usmál se na ní také. Rád by jí zamával, ale něco mu však drželo ruku. Chtěl si s ní aspoň popovídat, ale zrovna si nedokázal vzpomenout ani na jediné slovo. Ona to zřejmě chápala a proto mlčela také.  Dívali se na sebe celé týdny, možná i měsíce. Absolutně neměl pojem o čase...

*****

K večeři byla písmenková polévka a rýžový nákyp. Vůbec neměl hlad. Jen se v tom tak "vrtal"... Na okraj talíře poskládal písmena H, E, L, P, aniž sám věděl proč. Pak znovu nabral polévku na lžíci a hledal vykřičník. Někdo mu vrazil do ruky a polévka ze lžíce se vylila na stůl. Pomalu se otočil a pokoušel se zaostřit své kalné oči s panenkami velikosti špendlíkových hlaviček. Vedle něj stála stará, tlustá a cekově ošklivá zdavotní sestra. Určitě jí už někde viděl... "Jezte, nebo vám to vystydne!"

"Já nemám hlad..." odvětil sotva srozumitelně.

"Koukejte to sníst!" přikázala a opět mu vrazila do ruky, takže se i zbytek polévky ze lžíce rozbryndal po ubruse. "Mám to říct panu primářovi?!"

"Kde to vlastně jsem a co tu dělám?" otázal se namáhavě, protože svým ztěžklým jazykem téměř nevládl. 

"Asi vám budu muset dát další injekci! Jezte, nebo to řeknu Nešporovi a von vás zase nechá zavřít na samotku!" Monstrsestra se otočila a měla se k odchodu. Po pár krocích se však zastavila. Asi si uvědomila, že na něj byla příliš přísná. Vrátila se. "Pane Tureček, řikám vám to skoro každej den a vy si to pořád nemůžete zapamatovat..." Slovo "Tureček" odněkud znal, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout odkud. Tázavě na ní upřel svůj skelný pohled. "Tak já vám to teda řeknu, ale už naposled!" útrpně vydechla špekosféra. "Skoro dvacet let jste pracoval jako manažer. Ke konci i šestnáct hodin denně a to včetně sobot, nedělí a svátků. Kvůli přepracovanosti jste na přechodu pro chodce srazil autem nějakou starou pani.  Posloucháte mě vůbec?!" Významně pokýval hlavou. Tvářil se při tom jak Miloš Zeman při pokládání základního kamene nové dálnice. "Teď jste v Bohnicích. Snažíme se vás uzdravit, ale vy nám to pořád sabotujete!"

"Já už tu nechci bejt!" zaškemral pan Tureček.

"To bohužel musíte! Poslal vás sem soud a musíte se léčit. Jste totiž WORKOHOLIK!"