Síla modlitby

Zraky diváků směřovaly nejen ke hráčům. Sledovaly let míče, který skončil na hrudi jednoho z obou trenérů, jenž jej nechal skutálet po svém trupu, stehnech a holeních až na botu. Míč se zastavil na špičce trenérovy boty, otočil se párkrát kolem své osy, poskočil, a jako by byl hnán svou vlastní silou vylétl tři metry do výše. Když se vracel zpět, nastavil mu trenér své stehno. Míč na něm zůstal ležet jako přilepený, a pak se pomalu skutálel přes koleno a holeň na nárt. Odtud  přeplul na druhý nárt, zase zpět, a nakonec odletěl dlouhým obloukem přesně do náruče přibíhajícího hráče. Stadion oněměl. A když hráč pozvedl míč nad hlavu a poslal jej zpět do hry, stadion explodoval. Ne kvůli hře - to chtěli jej, nejlepšího útočníka všech dob, byť s bříškem a šedinami, byť s obličejem rozbrázděným bujným životem od dob, kdy naposledy sám pobíhal ve stejném dresu, znovu na hřišti.

Zamával jim, ale příliš jej to netěšilo; dosavadní hra jeho mužstva nevěštila nic dobrého. Marné byly jeho slovní pobídky, marná rozmáchlá gesta a zuřivé poskakování – jeho milánkové, jež poslal do boje po objetí a polibku, hráli jako začarováni. Pouze se bránili. Jejich chabé útoky, při nichž se téměř nikdy nedostávali na dostřel k brance protivníka, neměly nic společného s hrou, jíž on sám před lety vévodil.

Trénoval je do úmoru, měl pro ně občas hořká slova výčitek, ale většinou sladká povzbuzení a pochvaly. A teď stěží skrýval své rozčarování. Těžko se mu přijímalo, že se ti mladí kluci nikdy jeho někdejší kondici ani nepřiblíží. Chvílemi si zoufal, všechna gesta své horkokrevné rasy na nich vyzkoušel, jen své dosud bujné vlasy si nerval – jeho krátké a masité ručičky snad na ně ani nedosáhly. I teď předváděl na svém místě tanečky, gestikuloval tak, že nebylo radno se mu přiblížit, chytal se za hlavu a bil se v prsa, ale kluky z obrany nevytáhl, a ani tam je nepřiměl k účinnější práci.

Ve čtvrté minutě dostali první branku.

A stadion vykřikl zklamáním. Zklamáním, že On, jejich legenda, prohrával.

Tu sepjal své ručky jako v modlitbě, chvíli civěl do nebe, a pak, jako by si na něco vzpomněl, snad na skrytou zbraň, na náhradníka, hvězdu, se kterou se chtěl vytasit až v závěru, aby unaveného protivníka dorazil, se napřímil plný odhodlání a jistoty.

Sáhl do kapsy saka, té, co je nejblíž srdci, a vyňal z ní starobylý růženec z masivního, tepaného stříbra. Každá z perliček představovala hlavu světce. Ovinul si jej kolem dlaně, dlaň sevřel v pěst a růženec dlouze a vášnivě políbil. Zvolal na své chlapce a rukama ve vzduchu opsal několik energických kruhů.

Střídavě tančil, poskakoval, mával rukama, líbal růženec, pořád si něco drmolil, a sem tam pohlížel na nebe, jako by vyhlížel déšť v době sucha. Z úst mu nemizel úsměv.

Tribuny se rozehřívaly. Po pár minutách šly s ním, rozbzučely se a rozezpívaly, skandovaly a povzbuzovaly jej. Lidé sledovali trenérův balet a pár kamer si nazoomovalo i jeho dlaň s tím tajemným amuletem.

Padl druhý gól.

A davy zahučely basem.

Trenér nevěřícně hleděl jak na vlastní branku, tak na soudce, i světelnou tabuli zkontroloval, a nakonec svou překvapením zkřivenou tvář obrátil k dlani s růžencem. V jeho očích byl jeden velký otazník. Pohleděl k nebi, něco vyšeptal, a pak se vrátil zpět na hřiště, kde balón zase ohrožoval jeho branku.

Tentokrát rukou s růžencem posvěceným snad samým papežem gestikuloval zuřivěji a jeho tanečky byly trhanější; už se s růžencem nemazlil, líbal jej jen občas a tak nějak, jako se líbá zlou tchyni.

I třetí gól, již v druhém poločase, dopadl do jejich sítě. Davy strnule sledovaly svého hrdinu. Tentokrát se podíval jen na tabuli, s výčitkou mrkl k nebi, a pak se nahrbil, jako by chtěl nebesům ukázat záda. Z ruky si strhl růženec a vhodil jej do boční kapsy saka. Ještě poskakoval a mával rukama, ale ta tam byla v jeho krocích naděje, ta tam sebejistota. Založil si ručky na prsou a snad už jen čekal na konec toho trápení.

Když padl gól čtvrtý, jen pokýval hlavou a dosedl na lavici. Celý se schoulil do sebe a ignoroval šumění davů, nehleděl na hráče, možná ani svého asistenta neposlouchal. Občas se zavrtěl, malinko zvedl hlavu, to když se tribuny rozbouřily a on věděl, že to ti jeho ohrožují protivníkovu branku, ale nečekal, jak to dopadne. Do konce se již moc změnit nemohlo.

Snad dvě minuty před koncem se napřímil, ale jen proto, aby mohl zasunout ruku do kapsy od saka, vyjmout růženec a zastrčit jej na potupné místo v kapse u kalhot. Oči však nezvedl a zase hlavu s nadurděným výrazem sklonil a lokty opřel na kolenou.

Zápas skončil. Tribuny smutnily se svou legendou.  Těžce se zvedl a věnoval se povinnostem trenéra. Při chůzi mezi svými hráči, hráči vítěze a rozmanitými funkcionáři a organizátory sáhl do kapsy u kalhot a růženec vytáhl na světlo. Zůstal stát a prohlížel si ho. Jako by jej viděl poprvé v životě. Pak jej pečlivě ovinul kolem dlaně. Nedbaje na okolostojící pozvedl hlavu k nebi, a pak i obě otevřené ruce, s dlaněmi nahoru.

¿Por qué, Señor?

A pak jeho vrásky jedna po druhé mizely, jen ta, co ji měl mezi očima, jež přecházela v hlubokou a ošklivou jizvu na čele, pocházející z nějaké hospodské rvačky, zůstala. Tvář nakonec pokryl blahý úsměv.

¡Gracias, Señor!  řekl polohlasem.

Pohlédl na lidi kolem, jako by je nepoznával. Vykročil  k nejbližšímu hráči, pokusil se jej obejmout ručkou s růžencem kolem ramen a políbit jej na tvář. Moc mu to nešlo; hráč byl mnohem vyšší. Ještě jej po rameni poplácal a vydal se ke druhému, ke třetímu a čtvrtému; doprovázel je všechny až do šatny.

Každému opakoval stejná slova:

Příště vyhrajem - mám to z nejvyšších míst!

Vážně při tom pokyvoval hlavou.