Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO psaní - 1
Autor
Edvin1
Zklamání a naděje
Hltal jsem Annu Kareninovou jako tehdá, před více než čtyřiceti lety, ale tentokrát mne nezajímaly milostné pletky Vronského a Anny, nýbrž skvělé vypravěčské umění Tolstého.
Jak jsem vychutnal popis koňských dostihů nebo třeba nástupu jara, jak jsem dokázal ocenit, že ani jedno slůvko nebylo v textu navíc, jak jsem studoval gradaci kapitoly, která, podobně jako všecky zbylé, byla samostatným příběhem i částí většího celku; na níž se dalo učit se umění psát jak celé obsáhlé romány, tak kraťoučké povídky!
Povzdechl jsem si nad mým beznadějným úsilím aspoň krůčkem se mu přiblížit, a položil jsem knihu na kolena, s prstem mezi stránkami.
Když se tramvaj s drcnutím zastavila, vešel vysoký a štíhlý muž, s čokoládově hnědou pletí, s obrovským košem černých kudrlinek na hlavě. Usedl po druhé straně. V těch kudrlinkách mu uvízl bílý červík, snad spadlý ze stromu nebo přivátý větrem. Snažil se z těch spirálovitých drátků vymanit, ale čím odhodlaněji se kroutil, tím hlouběji se do vlasů zamotával, až jsem viděl jen jeho tučný zadeček, a po chvíli zmizel i ten. Pociťoval jsem nutkání něco udělat, říct mu to. Pohlédl jsem mu na tvář, už jsem otevíral ústa, ale bylo to stejné, jako když jsem v samoobsluze čekal v řadě u pokladny a chlapík přede mnou měl na šíji velký, hnisem naběhnutý bolák a já bych mu jej nejraději vytlačil. Co bych mu měl říct? „Pane, máte v hlavě červíčka“? Kdo ví, jak by si to ve svém jazyce vyložil.
Taky si z kabely vytáhl knihu, černou a tlustou, nalistoval v ní některou z posledních stránek a dal se do čtení. Naklonil se, začetl se, ale pak se znova napřímil, poposedl si, pootočil se kolem své osy, nasadil si brýle a zase je strčil do kapsy. Potom začal posmrkávat, vyskakovat centimetr nad sedadlo, překládat nohu přes nohu tam a zpět, prostě se zcela ponořil do svého příběhu a své okolí nebral na vědomí. V jedné chvíli pozvedl hlavu od knihy a očima opsal po tramvaji půlkruh. Kývnul jsem mu hlavou na pozdrav, ale jeho oči klouzaly dál. Opět se začetl, vzlykl, vysmrkal se do obrovského kapesníku, rozesmál se a hned zase zvážněl, tvář se proměnila v oraniště vrásek, aby se vzápětí vyhladila a rozjasnila jako hladina rybníka za bezvětří.
Dočetl poslední stránku a dlouho hleděl na závěrečnou tečku. Pak knihu sklapl a přitiskl si ji na prsa. Zíral někam ke kabině řidiče, přes hlavy cestujících, a knihu na prsou hladil. Konečně ji pozvedl k ústům a masitými, třesoucími se rty ji dlouze políbil.
Nevím, co to bylo za dílo. Pokoušel jsem se rozluštit písmenka na hřbetě té knihy, ale připomínaly mi jen jakési červíčky, tentokrát zlaté. Věděl jsem o ní jen to, že jsem ji nenapsal já, a že mé vlastní psaní nikdo nebude číst se vzdycháním a výkřiky, že nikdo nad ním nebude slzet, a že nikdo mou knihu dlouze a vroucně nepolíbí.
Nepolíbí ji už z toho důvodu, že knihy nepíšu. Jsem internetový pisálek. Mimo tohoto Habešana jsem už viděl řadu lidí líbat knihy - třeba kněze v kostele Bibli. Ale ještě nikdy nikoho, kdo by líbal obrazovku svého počítače.
Ale snad by se to dalo nějak zaonačit. S trochou šikovnosti, že. Můj kolega, když je lidumilně naladěn, občas o svačině vyhledává mé povídky v internetu. Je krátkozraký a při čtení z obrazovky se hluboce sklání nad klávesnicí, pojídaje chleba se salámem. Kolikrát jsem mu už říkal, aby se nehoupal na těch předních nohách židle!
Pootočit se k němu, a do té židle mu kopnout! Stačilo by jen lehce, a mé vroucí přání by se splnilo.
Zítra bude Karel v práci. Řeknu mu o své nové povídce.
______________________
© Zdislav Wegner 2010
22 názorů
To verím, ale myslel som iné. Dnešná "šľachta", to sú ženy v domácnosti a internetové spoločenstvo, iných čitateľov niet. Im treba predkladať strohé a trefné texty. Ako bol ten tvoj z angl. prostredia.
Děkuji, Milane, za zastavení u tohoto textu. Některé Tolstého metody jsou skutečně out, ale podstata je nadčasová. Kupříkladu Vojna a mír začíná delší francouzskou pasáží. Opravdu, na ruského čtenáře vybafnul francouzsky! To se dnes zdá nesmyslné, ale tehdá, a vzhledem k předpokládanému čtenářstvu (šlechta), naprosto o.k. a in. Podobně je tomu s jiným ruským géniem - Čechovem. Jeho povídky si rád čtu před spaním. A jsem u některých z nich pořád uchvácen!
Raz som len tak načal Vojnu a mier a zastavil som sa tak po sto stranách. Bola to rýchlovka. Žasol som: Tak prostý, až primitívny štýl, a tak vie zaujať! Kareninová je proti tomu komplikovaná. Ja asi viem, v čom to je. Autor si musí predstavovať adresáta. Ak je ním človek od piva, pôjde sa na prosté vykladanie, tam rýchlo narastá rozsah. Určite inak bude rovnaký príbeh vykladať profesorovi literatúry.
Tvoj postup výkladu je úplne tip-top, a ver, že by som ho za Tolstého nemenil. Je iná doba, tie archaické postupy sú pasé.