Věnovaná

Trochu mi to připomíná Sylvii Plathovou... milé, jak se ve zmatečných verších skládajících zvláštní obrazy houpe fonetická linka. Z té básně to šíleně táhne samotou, ale jakousi správnou samotou, která se obklopila věcmi směřujícími ke středobodu koncentrace. - - - - ...už jsem si vzpomněl, co mi to celé evokuje - tu chatu ve von Trierově Antikristu! Stejně jako tam, i zde se ukazují různé šeré, slizké a ostré motivy přírody - podhoubí, oči srn, písek, nepřímo vyjádřené padlé stromy, pavouci, netopíři, tráva, hlína, virginský tabák (ten se mi obzvlášť líbil - jedna věc člověkem proměněné přírody mezi samou člověkem netknutou), nakonec ta liška, no, ta byla u von Triera taky. Věnování je naznačeno pouze na začátku a na konci... jako by zde byly pouze popisovány činnosti, které člověk činí, aby si na adresáta vzpomněl - v samotě. Dávám tip a těším se na další.