O čem se šeptá -2

Blankytný, průhledný záblesk ho dokonale přikoval k zemi. Patřil křídlům, křídlům Elfinky.

Totiž, ačkoli žili v jednom světě, spatřit Elfa se nepodařilo jen tak někomu, natož mladému Veverovi.

Srdce se mu znova rozběhlo, tentokrát pádilo jako o závod a tlouklo tak nestoudně hlasitě, až se obával, že se to bušení odráží echem od vodní hladiny.

Stála po kolena v jezírku, bledě modrou řízu měla urousanou. Dráždivě se ji lepila na drobná, pevná ňadra a blankytná křídla se třpytila kapkami vody. Křehká štíhlost, hrdá grácie, měděné dlouhé vlasy se v měkkých vlnách linuly až k pasu. Ranní slunce je rozzářilo a pohrávalo si s třpytivou hebkostí.  Drobný, pikantní obličejíček prozářily velké, lesklé chrpové oči, které v tu chvíli slastně přivřela a zasněně se usmála svým tajným elfím myšlenkám plnými rudými rty. Křídla se lehounce zachvívala. Jedno špičaté ouško něžně vykukovalo mezi vlasy a Agintop se přistihnul při svatokrádežné myšlence, lehce se do něj zakousnout. Ne, že by se té myšlenky polekal, naopak, samolibě se  při té představě usmál. Srdce se mu  svíralo zvláštním, dosud neznámým pocitem. Přál si, aby ta chvíle trvala navěky.

Najednou se z dálky ozvaly sladké tóny houslí. Tříštily se v drobných trylkách mezi větvemi i stébly trav a dokreslily snovou atmosféru dokonale.

V duši Agintopa však vyvolaly vztek a rozhořčení.

„K Durasovi," pomyslel si pobouřeně,  „zrovna tebe jsem tu potřeboval."

Elfinka se však zatvářila okouzleně. Vzhlédla a jejich pohledy se zkřížily.

Rozšířily se ji zorničky. Nelekla se, zvítězila v ní zvědavost a měla najednou podivně slastný, zvláštní pocit.

Agintop nevědomky napjal všechny svaly. Pomalu vykročil k jezírku a podal Elfince ruku, aby ji pomohl na břeh.

Bylo to zbytečné, měla přece křídla, avšak Elfinka pomoc přijala úplně samozřejmě. Chtěla se ho dotknout, moc to chtěla.

Cítila sálavé teplo jeho dlaně. Sama byla už trošku prokřehlá a jeho teplo se ji jako balzám rozlilo celým elfím tělem.

Nechala se držet za ruku, stáli tak blízko u sebe, že navzájem cítili dech toho druhého.

Byli oba stejně vysocí, jen elfí křídla se tyčila nad jejich hlavami a sluníčko, stojící ještě nízko na obloze je prosvětlilo a zahalilo oba do blankytného oparu.

Někde opodál stále lkaly housle, teď smutně i nezemsky zároveň.

Agintop měl najednou srdce přeplněné něhou, cítil se silný, neporazitelný a chtěl Elfinku uchránit před všemi nástrahami světa.

„Jak se jmenuješ, malá Elfinko?" Zašeptal. Musel šeptat, měl jistotu, že jinak by atmosféra praskla jako bublina na vodě a nikdy více by Elfinku nespatřil.

„Erumoice," odvětila šeptem.

„Nejkrásnější jméno našeho světa," vydechl okouzleně.

Erumoice se usmála, sklopila dlouhé řasy a sklonila při tom lehce hlavu. To se Agintopovi báječně hodilo. Nenápadně, téměř nepostřehnutelně si přičichl k měděným, hebkým vlasům a dokonce je docela lehounce políbil. Ani v nejsmělejších snech by se nenadál, že se něčeho takového odváží. Je ovšem fakt, že se za celý svůj veveří život nikdy dosud necítil tak slastně.

Voněla nádherně. Nedokázal tu vůni definovat. Vzdáleně mu připomínala divoké růže, konvalinky i mateřídoušku, byl si však jist, že ji do smrti nezapomene.

Nesměle se mu podívala do očí. Moc se ji líbil ten záhadný Vever,  tak jiný než všichni, které dosud poznala. Dokonce se ním cítila v bezpečí a vůbec neprotestovala, když ji jemně pohladil ukazováčkem po tváři.

„Jsem Agintop," představil se Vever tiše.

Jen pokynula půvabně hlavou s jemným náznakem úsměvu.

Stáli tak, teplo jimi proudilo vzájemně skrz spojené dlaně a vůbec si nevšimli, že tóny houslí zní blíž a blíž.

Houslista nebyl nikdo jiný než Darcanis, Vever, věrný druh a přítel Agintopův.

Darcanis byl štíhlý, vysoký, vlasy srst i ohon světlé nazlátle barvy. Byl vyšší, subtilní, trochu krátkozraký a lov ho nezajímal ani za mák. Miloval hudbu, na rozdíl od Agintopa si už dávno všimnul, jak je jediný svět nádherný, a často se snažil zachytit tu krásu na kusy břízové kůry, třeba i na kameny, prostě cokoli hladkého a dostatečně velkého. K tomu účelu se snažil míchat barviva z trávy a různých rostlin, ba i hmyzu. Nepatrná krátkozrakost mu v tom nebránila, naopak, prostě viděl věci víc zblízka. Nade vše však miloval housle a kdykoliv měl možnost, toulal se po lese a hrál. Hrál podle předlohy všech divů a zázraků, co mu byly dány vidět.

Tak se stalo, že zrovna ten den se zatoulal na mýtinku, kterou kupodivu nikdy předtím neobjevil.

Překvapil ho neobvyklý blankytný opar. Zahrál vysoký plačtivý trylek a polehoučku kráčel blíž, aby lépe viděl, co je to za zvláštnost.

Pojednou naprosto zcepeněl a housle mu překvapením spadly na zem, jen smyčec svíral křečovitě mezi prsty. Nebyl by víc ohromen, ani kdyby spatřil vlastní matku v sukýnce z okvětních plátku sedmikrásky v objetí Durase.

Ani on v životě neviděl živého Elfa. Znal je jen z obrázku a občas se je snažil zachytit na svých malůvkách.

„Pro lásku Odinovu!"

Zvolal pateticky. Moc rád se totiž vyjadřoval vybraně a vznešeně.

Erumoice a Agintop sebou trhli, neodskočili však, naopak. Mladý Vever Efinku ochranitelsky objal a ona se k němu důvěřivě přitulila. Jen křidélka ji neklidně kmitala.

Darcanis údivem otevřel ústa a vytřeštil oči. Moc vábně ani vznešeně v tu chvíli nevypadal, ovšem vzhledem k situaci to bylo všem zúčastněným úplně jedno.

„Ag..n..kd..s..pře.." zakoktal Darcanis.

 Bylo to tak komické, že se Agintop i Erumice tlumeně zasmáli. Byli prostě mladí a mládí má ke smíchu blizoučko jako  kapka k vodní hladině.

Napětí se uvolnilo. Darcanis se v mžiku vzpamatoval, vzpomněl si na své rádoby vybrané chování, na které byl tak pyšný.

V mžiku zvednul housle, hrdě se narovnal, přistoupil k nim a obřadně poklekl na jedno koleno.

Ten výjev viděl na starém obraze své babičky. Byli na něm Elfové. Krásná, hrdá Elfka se zlatými vlasy a mladý pohledný Elf. On klečel na jednom koleně a líbal ji konečky prstů. Ona se tvářila povýšeně, ovšem to není u Elfů nic neobvyklého, že ano.

Darcanis to v soukromí často zkoušel a představoval si, jak jednou svou galantností uvede nějakou sličnou veveřici do stavu absolutního úžasu, posléze poblouznění a nekonečné lásky k němu. Ani v nejšílenějších představách by si však nepomyslel, že se mu podaří blýsknout se před Elfinkou.

Uchopil tedy její něžné prstíky a lehce je políbil. Erumoice se vůbec netvářila povýšeně jako Elfka na obraze. Usmála se a půvabně pokynula hlavou. Co naplat, Elfové prostě dobré vychování nasajou snad už s mateřským mlékem.

V Agintopovi však vzplál náhle hněv a oslepující žárlivost.

„Co si to ten zatracený vychrtlý Darcanis dovoluje!" blesklo mu hlavou.

V tu chvíli svého nejlepšího přítele nesnášel úplně bytostně. Neměl ho rád, nechtěl ho už nikdy v životě vidět.

Elfinka však na něj pohlédla tak sladce a něžně, měla tak rozzářené oči, že mu srdce provedlo v hrudi nějaký kotrmelec a srst na zádech se mu slastně zježila.

„Co to tu...odkud to tu..." opět vypadl z role nacvičeného šarmu Darcanis a udělal rukou půlkruh.

Elfinka se usmála.

„Dar k mým šestnáctým narozeninám," odpověděla mile. „Mé dědictví a úkol, který mi byl dnešním dnem svěřen."

V obou Veverech se zatetelilo srdíčko.

„Budeš tady chodit častěji?"

Byl tentokrát s otázkou rychlejší Agintop.

„Ó ano, budu tady pobývat každým dnem a starat se o vše živé."

Zasmála se zvonivě a šťastně. Samou radostí vzlétla, roztáhla ruce, provedla ve vzduchu piruetu a dosedla lehounce na trávu. Dokonce se zatvářila rošťácky. Oba Veveři ji pobaveně sledovali, hrudníky jim div nepraskly návalem štěstí.

Najednou však vzduch prořízl mocný zvuk buvolího rohu. Veveři sebou mimoděk škubli. Elfinka se však šťastně zasmála.

„Má oslava za chvíli začne, musím letět."

Usmála se na oba, oči se ji na okamžik zastavily na posmutnělém Agintipově obličeji. Pohladila ho pohledem. I v jejich očích však kmitnul podivný neklid. Zamávala křídly a zmizela, jako kdyby tu nikdy nebyla.

Svět bez Elfinky byl najednou smutný a obyčejný. Kapky rosy dávno uschly, jezírko vypadalo celkem obyčejně, jako ostatní jezírka jediného světa.

Veveři se beze slova vydali na cestu domů, zamlklí, ponoření do vlastních myšlenek.