Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žít navěky

31. 10. 2010
8
12
2179
Autor
Athares

 

   „Žít věčně.“ Neznám nikoho, kdo by o tom aspoň jednou nezatoužil. Mně se to splnilo. Měl bych být šťastný, radovat se a užívat života, řeknete si, ale tuhle věčnost nechce zažít nikdo.

   Bude to už skoro týden. Týden a nebo měsíc? Měsíce, roky, minuty, ztrácím se už ve všem. Důležité je, že odešla. Nechtěla, ale nebála se. Obdivoval jsem její statečnost. Říká se, že není důležité kolik blízkých stojí vedle vás na smrtelné posteli, ale kdo z nich vás při tom pevně drží za ruku. Já tam stál a její křehkou studenou ruku jsem byl rozhodnutý už nikdy nepustit. Usmála se na mě a řekla naoko rozzlobeně: „Jestli mě nepustíš, zavolám na tebe naší uklízečku Irču, to se budeš divit jak se umí ohánět koštětem.“ Ani jsem se neusmál. Napadlo mě, jak hrozně moc času tráví v nemocnici, když už zná uklízečky jménem. Neměl jsem takhle přemýšlet. Měl jsem se jen usmát a dlouze ji políbit. Ale počkat, vždyť já to udělal. Sakra, proč jen ten polibek nemohl být delší!? Tu noc jsem ji celou dobu držel za ruku, zkoumal každý milimetr její kůže a nepřál si víc, než navrátit mu přirozenou zdravou barvu. Občas sebou ze spánku škubla a já ji přitiskl více k sobě. Věděla, že tam jsem pro ni, stejně jako teď ví, jak moc mi chybí.

   Nikdy – to slovo v sobě skrývá tu odpornou nekonečnost. Sedím u stolu, chodím ulicemi, ležím v posteli. Prostor kolem mě plní prázdný vzduch, místo vůně jejích vlasů. Nikdy ji neobejmu v náručí jen tak pro radost, pro ten pocit blízkosti, pro tu vůni, bez které se dusím čerstvým vzduchem. Zdál se mi sen, nedával vůbec smysl, ale byli jsme tam spolu. V autobuse se na mě usmála malá modrooká holčička. Je tolik maličkostí, které bych jí chtěl říct, ale vše mi překazí zase to prokleté slovo – nikdy.

   Pohladil jsem ji po tváři. Zavřela oči a lehce se opřela do mé dlaně jako by to byl ten nejútulnější polštář. Vyprávěl jsem jí o sobě a ona mě při tom vzala za ruku. Ve špatně osvětleném baru, uprostřed hlučných ožralů se na mě tázavě podívala a já se nedokázal odtrhnout od jejích očí. V tak obyčejných momentech byla neodolatelná.

   A teď mám žít bez ní. Celý nekonečný život bez ní. Proč? Nechci žít déle, jak pět minut. Pět minut ji těsně svírat v náručí a s tímto naplňujícím pocitem vše skoncovat.

  

   A co je nejhorší? Že to vše přejde. Znovu se budu smát, užívat života, spokojeně spát a těšit se na jiné. Možná i milovat. Držet jinou ženu v náručí a vonět k jejím vlasům. Říkat jí o všech maličkostech, které mě zaujmou a cítit, že mě poslouchá. Počkat, řekl jsem opravdu milovat? Ne, láska pomine. Uschne a rozpadne se. Shoří a popel, který po ní zůstane, už nikdy nebude celistvý. Jen smrt dokáže uchovat lásku nekonečnou.


12 názorů

srozumeni
07. 06. 2012
Dát tip
Libi se mi,pises hezky,i kdyz smutny pribeh...***

synáček
09. 05. 2012
Dát tip
***

Edvin1
18. 11. 2010
Dát tip
Athares: O.k., jako momentální pocit, ach tak pochopitelný, to má samozřejmě docela jinou váhu. I když se mi v tom zdá být rozpor - je-li tak plný své zrovna zesnulé, odkud ty myšlenky na jinou, tu příští? To mi nejde dohromady. Zdá se mi to v tomto bodu nedomyšlené, nevěrohodné. Ale budiž. Možná by se ty mašlenky dalo vložit do úst třetí osobě, starého, protřelého cynika, jenž takto utěšuje smutného pozůstalého: "Neboj, s časem zapomeneš, najdeš si jinou, budeš mít děti a život půjde dál. Tyhle slzy zapomeneš."

Athares
18. 11. 2010
Dát tip
Díky všem za kritiku. Nevím, jak opravit chyby bez toho, abych text nemusel mazat a znovu vkládat. rada by se hodila :) K tomu konci: Nejhorší je, že přejde. V tu situaci se taková myšlenka opravdu zdá nejhorší. Zbydou vzpomínky a kus "ní" v "něm", ale vše ochladne a příjde jiná. On nechce, aby přišla jiná. Dosud je plný ženy, která ho nedávno opustila, s touhle plánoval prožít zbytek života. Představa, že se někdy zamiluje od jiné se v tuto situaci zdá jako neúcta, hnusná pomíjivost lidských emocí. Nevyjadřuji názor svůj, ale pocity hl. hrdiny v ten určitý moment. Každopádně jakákoliv debata, kterou povídka vyvolá je pro mě úspěchem :-)

Edvin1
18. 11. 2010
Dát tip
MNĚ se to splnilo (komu? - dativ), řekla naoko, a pár interpunkčních chyb. Tolik k jazyku. Jinak: Zdařilá miniatura, ve stylu fejetonu. Pokus o hloubku (zvláště ten závěr). Ten, kdo si život odžil, ví, že i když milovaní lidé odejdou, právě pro tu lásku z paměti nezmizí. Paměť a city jsou dvě věci, jež nejsou pod naší kontrolou. Píšeš: "A co je nejhorší? Že to vše přejde." Nejhorší není, že to přejde, nýbrž přesně naopak, že ta ztráta bolí do konce našich dní. Byť bychom se pokusili o nový život, novou lásku, atd. Hrdinovi Tvého příběhu přeji, aby našel partnerku, jež by byla schopna žít jak s ním, tak s jeho vzpomínkami. Ed :-)

Aviem
16. 11. 2010
Dát tip
korektura: Věděla, že tam jsem pro ní, - pro "ni" Že to přejde, není nejhorší, ale to nejlepší. Kdybychom nebyli schopni přestat trpět kvůli věcem, které nemůžeme změnit, kvůli lidem, kteří už s námi nejsou, neměl by život smysl. Žít ve vztahu není smyslem života, jen prostředkem.. cestou.. Umění je zůstat věrný, žít svůj život, radovat se a umět potěšit jiné.. Kdykoliv.. ať už jsme sami prožili cokoliv hrozného.

renegátka
01. 11. 2010
Dát tip
Četlo se mi dobře.T*

Athares
01. 11. 2010
Dát tip
Nicolase FLanela nevím kdo je, inspiroval mě spíš film Fontána a vlastní pocity :-) Díky za názor :)

jH
31. 10. 2010
Dát tip
Nicolas Flanel vypráví svůj příběh? :) je tam pár zajímavejch pasáží a celkově mě to nenudilo, takže vlastně proč ne *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru