Studna

Můj šéf, starej Benda, mne zavedl ke své studni hned, jak jsme k němu domů dorazili. Sklonil jsem se nad ní. Na jejím dně se leskla jen žalostná loužička.

„Matka zrovna všecku vodu vyčerpala. Do zítřka do rána nebude čím ani splachovat,“ řekl.

Pozval mne k sobě do Čelákovic na návštěvu, a já mu na to skočil. „Potřebuju prohloubit studnu,“ řekl mi až ve vlaku, „a tys byl havíř, ne? Já už na to nejsem.“ Měl jsem ovšem radost. Aspoň že mne ubytoval jako vlastního syna. Jen vody mi přidělil tak trochu do vědra.

Rozhlédl jsem se kolem. Všude, u šéfa, ale i v sousedních zahradách byly hromady kamenné drti porostlé býlím. Starej Benda sledoval mé oči:

„Však ty si s tím poradíš,“ řekl a plácl mi po rameni. Zahleděl jsem se mu do tváře. Usmál se na mne a jazykem si pohnul protézou horní čelisti. Tenhle jeho zlozvyk mi lezl na nervy.

Kousek vedle stál půjčený kompresor, u něho svinutá hadice a na ní sbíječka. Těžká, ohromná, ale tím líp, protože při své váze poleze do zoli sama, jako do másla. Namazaná, i náhradní špic tam byl. Oba byly čerstvě nabroušené.

A na kompresoru sáček s novými montérkami a pracovními botami. Určitě mé číslo - byly očividně z podnikového skladu.

Starej Benda mne vzal kolem ramen a vedl mne ke svému domu.

Vedle v zahradě jsem zahlédl  chlapíka, jak tam seděl na hromadě špalků, v tílku a teplákách, s lokty opřenými o kolena. Díval se na nás. Usmál jsem se na něj a bradou jsem naznačil pozdrav. Ušklíbl se, ale pozdrav neopětoval. Jen cigaretu v ruce pošpiněné barvou zvedl k ústům a dal si šluka. Vypustil kouř směrem k nám a mezi zuby si odplivl.

Okna kuchyně byla dokořán a linula se z nich vůně pečené kačeny a kyselého zelí.

Seděli jsme u oběda a paní Bendová mne každou chvíli povzbuzovala do jídla a přidávala mi na talíř. „Chutná?“ ptal se po několikáté starej Benda, ale jinak bylo ticho. Oknem dokořán jsem viděl souseda, jak dřepěl u okapové roury a natíral ji na zeleno.

Po obědě starej Benda spustil do studny žebřík a já jsem snesl na dno sbíječku. Kompresor se rozhučel a sbíječka se roztančila. Z kamenné stěny čišel chlad, ze sbíječky tryskal proud vzduchu smíšeného s olejem a krystalky ledu. Starej Benda to s tím mazáním přehnal. Rozšrouboval jsem sbíječku a její vnitřek jsem důkladně vytřel hadrem. Vzduch se pročistil.

Dno studny bylo hladké a tvrdé a dlouho odolávalo. Sbíječka mnou natřásala jako panákem, ale já se nedal; znal jsem to z dřívějška a věděl jsem, že když ji jenom povedu, pouze lehce přitlačím, ale jinak ji nechám dělat svou práci, špic vrstvu skály nakonec prořízne, a pak už se bude kámen odlupovat jako perník.

Starej Benda vytáhl na šňůře pár kýblů kamenné drti, ale potom si musel jít lehnout. Záda mu, jako tak často, vypověděla poslušnost. Tahal jsem tedy kýble sám, po žebříku a jen zpola naplněné. Sypal jsem zrovna obsah kýble přes okraj na zem vedle studny, když se paní Landová přišla celá ustaraná omluvit, že musí s tátou k doktorovi, jinak že se definitivně položí.

„Moc veselo tady zrovna nemáte,“ řekl jsem směrem k sousedovi. Přikývla a na kámen položila klíč:

„Tady máte klíč od domu - kdyby se to protáhlo.“

Když jsem sypal dalšího půl kýble, vedla manžela k autu. Usedla za volant a oba odjeli.

Vzal jsem do obou rukou sbíječku a postavil ji na zolu. Zapnul jsem ji a ona vyprskla proud mrazivého vzduchu.

Odkrajoval jsem skálu kus po kusu. Při tom jsem kamennou drť odhrnoval nohou za sebe. V jedné chvíli se mi zazdálo, že se něco dotklo mé nohavice, a potom že světlo, pronikající sem shora, poněkud zesláblo. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost; sbíječka zaměstnávala všecky mé smysly.  

Když jsem zase nohou odhrnul rozbitý kámen za sebe, šlo to lépe, než by mělo.  Ve zlé předtuše jsem se otočil: Žebřík, postavený až k samé stěně za mnou, byl pryč.

Nevěřícně jsem zvedl hlavu. Nic, jen čerň kamenné stěny, a nad ní kulatá modř nebe. „Haló!“ zvolal jsem, ale můj hlas, nakřápnutý chladným vzduchem, asi nedolétl ani k okraji studny. „Haló!“ volal jsem ze všech sil. Nahoře se pravidelně zapínal kompresor a vyrovnával tlak v nádrži. Prý když se za bílého dne díváme na oblohu dlouhou rourou, uvidíme hvězdy. Já však viděl jen nebe přeškrtnuté kondensační čarou.

Kdy se asi vrátí ti dva? přemýšlel jsem. Pokoušel jsem se kopat, ale po chvíli jsem toho nechal - drť už nebylo kam dávat.

Jako kluci jsme na sídlišti taky pobývali ve studni, vlastně ve větrací šachtě ve sklepě činžáku. A tou jsme lozívali vysoko, až třeba do druhého patra, a poslouchali jsme, co si lidé doma mluví.

Vstal jsem a opřel jsem se o stěnu. Odlomené kusy kamene mne tlačily do zad. Jak jsme to tehdá dělávali? Zvedl jsem jednu nohu a chodidlem jsem se opřel o stěnu naproti.  Napjal jsem ji a zkusil jsem, jestli mne udrží. Udržela. Přidal jsem tedy i druhou nohu, a teď už jsem visel ve vzduchu mezi oběma stěnami. Pak jsem se opřel dlaněmi o stěnu za sebou a snažil jsem se od ní odtlačit a pozvednout tělo o centimetr nahoru. Stalo se. Posunul jsem tedy jednu nohu o něco výš, vzepřel se na ní, a pak jsem k ní přisunul i nohu druhou.

Pomalu jsem se zvedal centimetr po centimetru výš a výš. Když jsem se však po dlouhé době podíval pod sebe a nad sebe, na čele mi vyrazil studený pot. Nahoru to bylo beznadějně dál. Ale horší bylo, že studna se směrem nahoru rozšiřovala; to jak si kopáči dole usnadňovali práci. V jedné chvíli se noha mohla o protější stěnu opřít už jen prsty, ale poslechla a napjala se a já zase visel o kousek výš, ale prsty se začaly třást, a po nich i lýtka a nakonec i stehna, a já zpanikařil a začal jsem sestupovat dolů, pořád rychleji, protože nohy se chvěly i tam, co už se zase mohly opřít celou plochou chodidel. Začal jsem klouzat po ostrých výčnělcích ve stěně.

Žuchnul jsem na hromadu drti. Pálila mne záda, svaly nohou se chvěly a chtělo se mi pít. Překulil jsem se na kolena, sehnul se až k samé zemi a dlaněmi jsem rozhrnul drť. Pod ní byla velká kaluž chladné, kalné vody. Začal jsem chlemtat jako pes. „Haló,“ volal jsem do odlesku nebe v kaluži, ale  neslyšel jsem ani sám sebe. Dosedl jsem zpět a opřel jsem se o zeď. Schoulil jsem se, objal si ramena a díval jsem se před sebe. Z úpatí stěny vyvěral do kaluže malý pramínek. Asi ten, co teď bude sousedovi chybět. Oči se mi začaly klížit a za chvíli jsem byl pryč.

Probudilo mne drkotání vlastních zubů. Otevřel jsem oči. Hleděl jsem na podivný obraz před sebou. Tam, kde končila má brada, se v ploše hladiny křišťálové vody za černými mřížemi příčlí žebříku skvělo nebe. Vyskočil jsem.

Ale nohy, zkřehlé studenou vodou a napjaté křečí, stály pode mnou jako dvě klády. Rozpřáhl jsem ruce a zachytil se žebříku.

……………

Když jsem konečně vylezl nahoru, můj první pohled platil sousedovi. Seděl na své kupě dříví a z pekáče pojídal buchty rukama zapatlanýma více než dřív. Okapy i okapové roury jeho domku byly zelené až pod střechu. Nikde žádný žebřík.

Přelezl jsem okraj studny a vydal jsem se k němu. Se zájmem mne pozoroval. Usedl jsem na dříví vedle něj.

„Blbej fór,“ řekl jsem. Přikývl a zakousl se do další buchty. Marmeláda mu vystříkla na bradu. Utřel si bradu hřbetem ruky a marmeládu slízl. Zul jsem si boty a vylil jsem z nich vodu. Pak jsem si svlékl kalhoty a košili a obojí jsem pořádně vyždímal. V prachu u mých nohou z toho byla hezká loužička, jako by tam pes načůral. Vše jsem rozložil na vyhřáté dříví a nastavil jsem svá bolavá záda slunci, sklánějícímu se k vrcholkům stromů v zahradách.

„Ber si!“ řekl a malíčkem ukázal na pekáč.

V břichu mi notně kručelo a buchty voněly. Z jedné buchty vykukoval mák. Neodolal jsem a natáhl se po ní.

Dříve, než slunce zapadlo, dorazil starej Benda s manželkou. Když zjistil, že ve studni je metr vody, radostí se mu vyrovnala záda. Chtěl, abychom z ní vynesli zbytek kamenné drti. „Zítra tam můžou bejt dva metry,“ naléhal. Navlékl jsem si jen boty a vlezl jsem do studny. Potápěl jsem se do ledové vody a lopatkou jsem nabíral drť. Starej Benda už zase tahal. Hodně plné kýble, a záda mu fungovala. Jeho doktor bude pyšný, jak rychle jej vyléčil.

Na obloze už svítily hvězdy, když jsme ze studny vytáhli žebřík a hadici se sbíječkou. Vše jsme vytřeli hadrem a starej Benda sbíječku rozebral, naolejoval a uložil na svinutou hadici. Třásl jsem se chladem.

„Zítra ji bude potřebovat soused,“ řekl.

„Ten?“ řekl jsem.

„Jasně, kopat musej všichni,“ řekl a díval se jinam.

„Aha,“ řekl jsem.

V noci jsem vylezl oknem do dvora. Připlížil jsem se ke kompresoru, přikrčil jsem se za ním a rozšrouboval jsem sbíječku. Spustil jsem kalhoty a do ní se vykálel. Pak jsem ji zase pečlivě sešrouboval a uložil na hadici. Starej fór ze šachty.

Ráno mne Bendovi vezli na nádraží. Když jsem tašku nakládal do jejich auta, soused tlačil se synem kompresor do své zahrady. Zamával jsem jim.

„Ať se daří!“ zvolal jsem, a: „Ty buchty byly moc dobrý. Díky!“

„Měj se,“ odpověděl soused a usmál se na mne. Velice srdečně.   

Ty buchty byly opravdu moc dobré.