JÁ VÁS NA CHVÍLI VYRUŠÍM...

„Já vás na chvíli vyruším...“

ozvalo se mi za zády.

Nadskočím na židli. Pokolikáté už a pokolikáté ještě?

Naše uklízečka a její jediná věta místo pozdravu.

Zvláštní, nikdy neřekne prosté „dobrý den“.

Už dlouho přemýšlím proč. Možná vím. Ona tak moc nechce rušit...

A tak stále uklízí rychleji a rychleji.

Tři místnosti k luxování, jedna a kousek k vytření mopem.

Vysypání košů.

Kdysi práce na čtvrt hodinky.

Stále zrychluje... asi aby nerušila...

„Já vás na chvíli vyruším...“

Mopem objíždí všechny předměty, které stojí v cestě.

Ani jednou je neposune. Způsobily by hluk a ten přece ruší...

Přemýšlím, zda odpadkový koš občas nepostavit do jiného koutu místnosti, aby i za ním bylo čisto.

Boty již umisťuji nepravidelně dlouho. I kolem nich zůstávají suché ostrůvky.

„Já vás na chvíli vyruším...“

Další inovace - mopem po namočení lina obkrouží i vršek záchodové mísy...

Vidí, že vidím. Asi je pyšná, že zase o chvíli míň ruší.

Chybí mi slova a tak jen udiveně mlčím.

„Já vás na chvíli vyruším...“

Občas už ani neluxuje. Zase o něco méně rušení...

„Já vás na chvíli vyruším...“

Už na tu větu ani neodpovídám. Mám na ni alergii.

Ale dnes jsem v dobrém rozmaru.

„Já vás na chvíli vyruším...“

Otočím se a chci paní uklízečku pozdravit.

Za mnou je jen mokrá podlaha. Jinak tu nikdo není.

Asi nechtěla rušit...