Nikomu

Nevěděla jsem, že věty, které píšu neplatí.

Leštila jsem slova, aby svítila jako zadečky světlušek na večerním nebi .

Vyprávěla jsem pohádky před spaním Nikomu

a nemohla se dočkat, až ráno rozsvítí slunce.

Naděje si do vlasů zaplétala svítání.

dny byly voňavé a bílé, jako krajíc chleba od babičky…

Utíkala jsem proti proudu řeky.

Voda v ní byla průzračná,

omývala mé myšlenky topící se ve snech.

Ležela jsem na břehu a Kdosi mě držel v náruči.

Šeptal přání, která se nemusela splnit.

Smála jsem se

a vysoké trávě  z očí stékaly kapky rosy.

Netušila jsem proč.

Pak přiletěl strach.

Měl ostré trny ve dlaních, když rozčesával stmívání.

Vytrhal ze spánku sny a  smazal léto.

Ve tmě  už Nikdo  nenajde slova, která zhasla.