První podzimní den

Bylo ošklivé, zamračené sobotní dopoledne. Oblohou táhly olověně šedé, zlověstné mraky. Ptáčkové se na telegrafních drátech v panické hrůze šikovali k odletu do teplých krajin. Do republiky vtrhl severní vichr a svým ledovým dechem nemilosrdně spálil vše, co mu stálo v cestě... Tráva zežloutla. Dokonce i ta drogová. Narkomani, kteří včas nesklidili, zaplakali... Mrazem zmasakrované listy stromů chytily nezdravou žlutočervenou barvu a začaly opadávat. Nepříjemně šustily pod nohama flákačů, kteří bezúčelně zabíjeli čas zevlovlováním po lese pod záminkou sobotní procházky, místo toho, aby dělali něco užitečného. Všude se šířil zápach hniloby a rozkladu.  Byl tu zkrátka podzim. První podzimní den...

Chtěl jsem si zahrát paintball, dokud bylo ještě alespoň trochu dobré počasí... Šel jsem tedy za svým bývalým spolužákem Walterem. Ve skutečnosti se jmenoval Václav. Přezdívku sám sobě vytvořil už v mateřské školce. V MŠ byla k obědu krupičná kaše. Vašíček znechuceně odložil lžíci a s rukama v bok prohlásil, že toto prý není "žrádlo pro chlapa". Asi oblíbená hláška jeho otce. Učitelka v MŠ si ne příliš kvalitně zaveršovala:

Ty náš malý Vašíčku,

pěkně spapej kašičku!

Venca se o zaťaté pěsti vzepřel o stůl a s mimikou a gesty Mussoliniho pomalu pravil: "Já nejsem žádnej Vašíček, já jsem... Walter!!!" 

Pistole Walter byla osobní zbraní jeho dědy. Tedy kromě samopalu, kulometu a bazuky. Tak nám to aspoň ve školce vyprávěl. Jeho děda byl Němec. V bitvě o Británii sestřelil  bezpočet nepřátelských letadel, než byl sám sestřelen. Seskočil padákem, přeplaval La Manche a byl převelen na východní frontu. Vyhrál bitvu o Stalingrad a u Kurska. Ač vyzbrojen pouze pistolí, nožem, a třemi granáty, dokázel s pomocí svého panzerfaustu zničit desítky  ruských tanků. Možná i stovky. A to, prosím pěkně, během zhruba hodiny, co údajně trvaly ty dvě bitvy. Slušný výkon na jednorázově použitelnou zbraň...

Teprve až v první třídě, snad pod vlivem dobové propagandy, začal měnit názor na svého dědu. Jeho děda utekl z koncentračního tábora, aby mohl jako partyzán bojovat s židozednářskými kapitalisty.  Nepamatuji se však, na jaké straně. Byl totiž stále vyzbrojen německou pistolí Walter. Vlastně je otázkou, nakolik byl skutečně Němcem, když se ho poválečný odsun nijak nedotkl...

Došel jsem k osamělému domku na konci ulice. Zazvonil jsem. Chvíli se nic nedělo. Pak se dveře prudce otevřely a já najednou hleděl do hlavně pistole Walter. Takhle Vašíček děsil lidi. Napřed se podíval okýnkem od záchoda, kdo přichází a pak na něj vybafl s "plynovkou". U příslušníků hnutí Skinheads je takové chování zřejmě běžné...

"Jen blbni, jednou ty tvoje srandičky někdo nepochopí a sejme tě vostrou!"

"Nech si kecy na koledu a pojď dál!"

Sice jsem neměl v úmyslu se zdržet, ale přesto jsem si sundal kanady a následoval ho. "Dáš si panáka?" zeptal se.

"Dík, ale radši ne. Mám u sebe Zubatou..."

"Bojíš se švestek? Ta tvoje šestpětatřicítka je leda tak pro vostudu! To by nesložilo ani stoletou bábu!"

"Spíš se bojim, že na mě nějakej vůl vytáhne plynovku a já z něj udělám cedník!"

Vašíček vytáhl z mrazáku lahev. "Minulej tejden jsem byl u svýho dědy na Moravě. Tahle slivovice se mu fakt povedla!"

"U toho esesáka?"

"No, ve skutečnosti byl jen u Wehrmachtu..." pravil jakoby posmutněle a nalil dvě skleničky.

"Já si ale fakt nic nedám" projevil jsem svůj nesouhlas. "Jednak jsem celej den nic nejed' a taky jdu večer makat!"

"Drž hubu a chlastej, pak dostaneš guláš!"

Přiťuknul jsem si a hodil onoho panáka do sebe. Pálilo to jako čert. Lihu to mělo odhadem přes sto procent... "Nemáš něco na zapití?" zasípěl jsem. Sáhl do ledničky a vytáhl pivo. "Myslel jsem nealko...!" zaprotestoval jsem...

Vašíček postavil hrnec s gulášem na sporák. "Jediný nealko v celym baráku je voda z hajzlu! Skoro začínám pochybovat, jestli jseš vůbec čistá rasa!!!"

"Vpodstatě jsem se jen přišel zeptat, jestli neplánujete nějakej paintball..."

"Příští sobotu. Ve vosum tady. Pojedem do vojenskýho prostoru. Kolik chceš knedlíků?"

"Čtyři..."

"A to seš bílej?! Guláš jedině se šesti...!"

"Tak se šesti..."

"Cibuli?"

Přikývl jsem. Stejně by nemělo smysl odporovat. Vašíček bleskově nakrájel jednu menší cibuli na kolečka, a přidal na talíř. Jako vyučený kuchař zvládal svojí práci perfektně. To se zas musí nechat... "Pivo chceš?"

"Ještě jsem nedopil..." Ochutnal jsem guláš. Huba se mi proměnila v pekelnou výheň. Exnul jsem zbytek piva. "Možná si přecejen dám..." Během deseti vteřin přede mnou stála další otevřená lahev. Ač mám rád pikantní jídla, toto bylo i na mě trochu moc. S určitým sebezáporem jsem dojedl a dopil, slušně jsem poděkoval a odešel.

V podvečer jsem se oblékl do "pracovního". Vzal jsem na sebe koženou bundu, do kapsy dal slzák a vzadu za opasek zastrčil nunčaky. Každou sobotu jsem si totiž přivydělával jako ochranka na diskotéce.

Večer probíhal v klidu. Nic zvláštního se nedělo. Kolem desáté hodiny jsem však pocítil nutnost navštívit toaletu. Na to má právo dokonce i vyhazovač. Vše probíhalo obvyklým způsobem. Po chvíli jsem si však všimnul něčeho, co mě k smrti vyděsilo. Chvíli jsem nechápavě zíral. Pak jsem popadl mobilní telefon a zavolal Vašíčka. Jestli ten rozhovor někdo poslouchal, určitě se náramně bavil.

"Tady je americká raketová základna. Po zaznění zvukového signálu zanechte laskavě svoje souřadnice..." zahlásil, jak bylo jeho zvykem.

"Ty hovado, z čeho to ten tvůj sudeťáckej dědek vlastně pálí? Z židů?!"

Chvíli bylo ticho. "A proč jako...?"

"Eště se ptej, ty debile!, svítí mi hovno!"

"Cože ti svítí...?"

"Hovno!!!"

"Jak ti může svítit hovno...?"

"Ty parchante, počkej, až tě dostanu do ruky!!!" 

Vašíček se na chvíli odmlčel. "Jestli to náhodou nebude tim..." pomalu pravil.

"K čertu s tebou i s tim tvym fašistickym dědkem! Proč mi teda svítí to hovno!?"

"Jaký je tam světlo?"

"Co já vim, ňáký prostě modrý. Aby si feťáci neviděli na ty svoje žíly a nemohli si píchat ty svoje drogy...!"

"A nejsou to třeba takový ty UV zářivky...?"

"Zatraceně, co na tom záleží?! Hovno nemá svítit nikdy. Chápeš?! Nikdy!!!"

"My jsme totiž včera slavili hitlerovy narozky. Samozřejmě jsme to maskovali jako voslavu někoho vod nás... A já jsem tam přines' hrnec s tim gulášem."

"A proč mi teda, kurva, svítí to hovno?!"

"No, von ten voslavenec se docela slušně nakalil. Pak přišel za mnou do kuchyně a řikal, že je ten guláš málo pálivej. No a pak mi do něj vystříkal celej pepřák..."

"Co to má společnýho..."

"Počkej, nech mě domluvit... Do těch pepřáků se někdy přidává barva. Většinou zelená. Když to třeba použiješ v sebeobraně, tak aby to identifikovalo toho hajzla. A někdy se do toho přidává barva, co je vidět jen pod UV světlem..."

Zavěsil jsem telefon a několikrát napočítal do deseti. Stejně to nepomohlo. Od té doby jsem s Vašíčkem nemluvil. Zatim jsem to svítící hovno ještě nevydejchal...