Stařec a toulavý pes

Byl už prošedivělý, možná stářím, možná starostmi, které ho trápily. Měl hodně za sebou a Vánoce už prožil nespočetněkrát. Možná, že už stokrát. Pokaždé se na ně těšil, byly doby, kdy je miloval. Rád rozdával radost a jeho srdce bylo naplněno štěstím z úsměvů druhých.  Letos to bylo ale jiné. Ne protože by byl sám, to on není nikdy sám, má přeci rodinu a přátele. I letos je obklopen spoustou z nich, ale přesto si připadá opuštěný… Možná, že už je starý a v jeho srdci něco chybí, něco co by ho přimělo radovat se i z maličkostí… Možná myslí na někoho, kdo už s ním není nebo na někoho, kdo by být mohl, ale nikdy nebude. Přepadl ho nějaký smutek, ale z čeho? Vždyť on není přece nikdy smutný…a už vůbec ne na Vánoce. Asi je to dobou a věcmi, které ho obklopují a kterým najednou nerozumí. Co teď? Opustit své přátele, než je nakazí? Být chvíli sám? Kouká přes zamrzlé okno na zasněžené pláně a nedaleký les. Už v něm nebyl tak dlouho…vzpomíná na jelena, který mu chodil až k chalupě.  „Ano, dám jelenovi trochu soli a jablek“. Zvedne se ze starého houpacího křesla a pomalým šouravým krokem míří ke starým kachlovým kamnům, aby je naložil břízou, už před časem v nich přestalo příjemně praskat. U dveří si vezme jen starý prošívaný kabát, mošnu a rozloučí se s přáteli. Už za dveřmi cítí úlevu. Nabere ještě pár jablek, sůl a vyráží k lesu. Cestou myslí na někoho, kdo v něm zanechal vzpomínku, na někoho, koho nikdy neviděl, jen slyšel její hlas v telefonním sluchátku. Je to už dávno, tak dávno, že když chtěl telefonovat, musel sejít do údolí na pilu, kde byl nejbližší telefon. Tenkrát to byl omyl, špatně vytočené číslo, ale stařec cítil, že to byla právě ona…v jejím hlasu se odráželo něco, co stařec potřeboval, možná klid a porozumění, něco, co neměl a z čeho by mohl být zase šťastný. To číslo ale už dávno zapomněl a na pilu by už stejně nedošel… S každým krokem do křupavého sněhu mu bylo líp a líp a tak s myšlenkou na tu neznámou dorazil až na krmelec. Ze zbytků sena zavátého sněhem na něj koukaly smutné oči. Tak smutné, že stařec zcepeněl. Koukaly na něj tak upřímně, jakoby prosily o život. Stařec v něm viděl sebe, stejně prošedivělé fousy, stejně smutné oči. „Co ty tady děláš“?, povídá hlubokým hlasem. Pes pozvedl uši a pak i hlavu. V jeho očích byla vidět naděje. Stařec se plácnul rukou do stehna a pes vyskočil. Stál před krmelcem, ale krok první neudělal, měl strach. Stařec se opřel o strom a pomalu si kleknul. „Pojď ke mně pískle“ pravil a pes se pomalým a rozvážným krokem vydal k němu. Nespustil z něj oči, a když došel až k němu, tiše zavrčel, chtěl si uchovat svoji hrdost. Stařec ho opatrně pohladil a psovi zazářily oči. Bylo příjemné cítit teplo lidských dlaní. „Pojď se mnou, kamaráde“, pes souhlasně zavrtěl ocasem. Stařec ještě vysypal jablka a sůl do koryta krmelce a vydal se s nalezencem zpět k domovu. Celou cestu myslel na jeho těžký osud. Venku už se zvolna stmívalo a oba se těšili do vyhřáté chalupy. Již z předsíně bylo slyšet neváznoucí zábavu uvnitř. Stařec prošel do truhlárny a ze skříně sundal starý proutěný koš, který před lety upletl, vyložil ho vojenskou celtou a postavil vedle kamen. „Tak tohle je tvoje, kamaráde“. Pes vděčně přijal nový pelech, několikrát se v něm otočil a pak ulehnul.  Stařec vytáhnul ze spíže kus chleba a omastil ho špekem. Jeho nový kamarád vše dychtivě zhltal a spokojeně ležel v košíku. Stařec se konečně vrátil do svého houpacího křesla. I když byli oba k smrti unaveni, spát nešli, jen se na sebe upřeně dívali…pro jednoho z nich byl tohle nejšťastnější den života… Stařec si na sklonku toho svého uvědomil, že ke štěstí není potřeba mít všechno, co si přeje, někdy prostě stačí jen kousek chleba…