GESTO

Z autobusu téměř vypadla. Ani si nedopnula bundu(polámaný zip) a neohroženě přeskočila hromadu sněhu. Zase má holý nohy! Uvědomila si Anne. Malou Aspen popadla do náručí a přenesla do tepla školky.

„Hele, “ řekla blonďatá holčička a nosem vyfoukla obrovskou zelenou bublinu.

„Tatínek!” ukázala na dvoumetrového habána, který vedl za ruku ještě menší dítě v ještě otrhanější bundě. Takže musím někde vyhrabat dvoje náhradní oteplovačky, uvědomila si Anne a chlapa si prohlédla od hlavy k patě. Vypadal, že noc strávil někde pod mostem, ostatně skutečnost nebyla od její domněnky daleko.

Neoholená tvář, špinavý, otrhaný army kabát, zaprášené džíny… a ten neomylný mentolový zápach… ústní voda. Tu pijou, když nemají na chlast.

„Matka je na ulici už od patnácti let a léčí se ze závislosti na cracku. Otec… labilní jedinec, pravidelně na psychiatrii, porucha pravděpodobně vyvolaná užíváním drog...

Hmmm…”

Ředitelka zaklapla šanon s hlasitým THUMP.

„Dětem zajistíme konzultace s našimi odborníky: znamenám si psycholožka, logopedka, muzikoterapie...“
To je všechno fajn, pomyslila si Anne, ale co z toho? Momentálně potřebujou oblečení na zimu, antibiotika a teplý obědy. To přehnané analyzování tříletých dětí jí vadilo. Když je nemůžete rodičům odebrat, nezmění se nic. V patnácti začnou fetovat. Plnoletost oslaví na ulici. Zip na bundě zůstane rozbitý. A alkoholici zimu necítí. Stejně je to všechno na prd. Nač se snažit.

„Tady má šálu,“ vložil otec umělinový smotek Anne do rukou. „Já jsem ráno nemohl najít oteplovačky...“ Jejich oči se konečně setkaly. V Anniných byl hněv a pohrdání, v jeho se zračila bezradnost, zmatek... Oči, modré štěrbiny osudu. Oči, temná rána chladu. Oči, sevřená touha krystalizující v lynč.

***

Horké slunce Al Khobaru pálilo do dlaní. Na černý plášť (abayu) si lehce zvykla. Ostatně, nosily jej všechny ženy expatriotů. Respektovaly náboženská přesvědčení muslimů. A kromě toho, žertovaly, černá opticky zeštíhluje. Vlasy si Anne zakrývat nemusela, přesto si je dnes stáhla síťovaným fialovým šátkem, přes který přehodila černý šál. Čím méně pozornosti, tím lépe pro ni.

Setkali se v železářství. Anne tomu obchodu říkala železářství, protože ve výkladní skříni se leskly kovové předměty: mosazné vázy, měděné čajové konvice, poniklované velbloudí řetězy...

Dave stál bez hnutí, její přítomnost ho uváděla do stavu vytržení z reality. Říkali těmto schůzkám our clandestine dates. Občas se jim podařilo letmo se dotknout prsty, nabité elektřinou smutku a odříkání.

Dnes jí vložil do rukou dřevěnou krabičku. Obezřetně se rozhlédl kolem. Dva starší saúdové v tradičních hábitech pokuřovali ovocný tabák ze šíšy, kterou nabízel prodavač. Silný čaj pili z miniaturních šálků. Arabi byli nebezpeční. Nevěra se v islámské zemi trestá přísně, přinejlepším by je oba vyhostili ze země. Od bělochů hrozilo nebezpečí také. Sevřená komunita expatriotů měla důkladně vypracovaný systém tiché pošty. Každý znal každého. Slova zraní.

„Kdybychom byli v UK,“ šeptal ji často Dave, „zaplatil bych nám ten nejšpinavější motel. Tam bych tě tak hnusně znásilnil, že bys na mě podala trestní oznámení. A roupy by nás přešly oba.“
„Láska je chemická reakce endorfinů,“ odpovídala mu přiškrceně. „Kdybych s tebou mohla měsíc žít  a prát ti smradlavý ponožky, vystřízlivěli bychom. Zakázané ovoce, chápeš.“

Přesto, že se oba snažili dívat se na vzniklý PROBLÉM s nadhledem, do očí se jim vkrádaly stíny. Anne už neměla v kredenci místo na další měděnou konvici, a přestávala se snažit něco chápat. Bizarní. Bizarní příběh americké učitelky a britského učitele v zemi prohibice. Možná, že jejich eruptivní emoce způsobilo pálivé slunce, datlové palmy, začínající vráska na jeho čele. Ten první pohled se prostě neměl uskutečnit.

Děti, legální partneři, společenské mínění... Nic nedávalo smysl. Nic nebylo důležité.

Konečně otevřela krabičku. Černá perla zasazená ve zlatě. Dvaadvacetikarátový kov byl téměř ryzí. Expatrioti na sebe věšeli drahé šperky jako cetky na vánoční stromeček. Do rozsáhlých souqů chodili smlouvat s Araby, obchodníky, kteří dokázali na každém prodeji dobře vydělat a zároveň v kupcích vyvolat přesvědčení, že uzavřeli nesmírně výhodný obchod. Zlato je v arabských zemích kulturní hodnotou, zlatem se měří hodnota ženy.

Annina hodnota byla nad očekávání vysoká. Protože se s ní loučil.

„Rozmysli si to. Ještě není pozdě. Mohli bychom být spolu. Pořád. Kdekoliv jinde. Postarám se o tebe.“

Pak ho už nikdy neviděla.

***

Aspen chytila Anne za ruku.
„Já se potřebuju vykakat.”
„No tak běž, vždyť to umíš sama.”

„Ehm…” odkašlal si houmlesák, “holky o vás mluví moc hezky. Jsme vám moc vděčný.”

Letmo se dotkl Annina zápěstí.

„Já se o ně teďka starám sám. Nicole je zase na léčení. Ale neumím je moc učesat.”

Znovu bezradnost. Znovu zmatek.

Po odpolední procházce seděly děti ve školce dobročinné organizace u miniaturních stolečků a malovaly sněhuláky. Aspen přifoukla neuměle načrtnuté postavě karmínově rudé rty a černou pastelkou zvýraznila body očí.

„To je maminka, víš?” vysvětlila učitelce. „Moje maminka je nejlepší na světě, víš?”

Anne se sklonila nad rozcuchanou hlavičku. Pomalu si odepnula zlatý řetízek s masivní perlou a nenápadně jej připnula na útlý krk dítěte.

„Můžeš si ji nechat,” pošeptala Aspen. „Nebo ji dej tatínkovi.”