Písmák přicházení
ještě včera vtéto hodině tma tmoucí
dnes malé krůčky ve rzi rákosu
vzhůru krůžovým vápencům
svezou se neslyšným volavčím plachtěním těsně nad hladinou
vmezeřený život
už v první vteřině
kdy cinkneš mi na srdce a překročíš můj práh
je vždycky strach zté poslední
mávnutí na rozloučenou
podivuhodné zákonitosti
když už je dobře
záchodová mísa do lesku vyčištěná
bolest svalů mezi žebry
navrací do objetí sporcelánem
Ženy, kterých si vážím - DVEŘE
Rodiče leží naporcováni mačetami vchatrčích zrohoží, vpříkopech u prašných cest, kudy doufali, že sdětmi uniknou. Stovky sirotků běží svůj závod o život, terakotové nohy od červené země.
Za hranicí vbuši otevřené dveře, vnich stojí drobná mladá žena a gestem přijetí zve všechny dál. Dům už je plný kprasknutí, ale kout na spaní a miska se jistě ještě najdou.
Ženy, kterých si vážím - RUCE
Dnes již nemoci trápí, ochabují síly, ale má za sebou práci jako hrom.
Čtyřicet let ve dne, vnoci zahřívala vmisce dlaní průsvitná holátka ne větší než právě těch deset prstů. Očima brzy bez slz pozvedala je k slunci, aby nasadila na květ. Vypiplávala, co chtělo zajíti hned po prvním nadechnutí.
Ženy, kterých si vážím - HLAS
Osud ukradl jí, co se dalo.
Maminku. Otce rovnou dvakrát. Životní lásku.
skřivánčí
nejkrásnější irské oči
kolébají odcházení snů
sůl všech moří za límec zatéká
naposledy
prastará
vazkou hebkostí
od země
dávno rozpůlila sis mne
nyní ze vzduchu
kde je člověk?
po tisíciletí
matka Země
vnáruči kolébá a chrání
všechny své děti
v labyrintu
co měly jsme
bylo vzácné a dokonalé
náhle pohaněla jsi mé odevzdání
své nazvala sobectvím
o(d)pouštěcí
kpísním o větru a vodopádech
ještě uschovat si poklady
svou plačící tvář
položenou ve tvé dlani
novoroční jásavá
svíčky dohořely
nad květinami zavřela se voda
a jsme to zase my
vdešti síry a šampusových zátek
loučení
pláč se pomalu stěhuje dovnitř
všechno jsem odnesla sousedům
přesto stále nacházím hračky, kartáče…
při každém návratu domů
s každým nadechnutím
bdíš u mne
vdlouhých pauzách beze spánku
vstáváš se mnou kdrobotině
vmém modřenci zavoní tvá káva
Mezipatra - queer filmový festival
http://www. mezipatra. cz/
Na začátku léta roku 2000 několik nadšenců zobčanského sdružení STUD Brno zorganizovalo první přehlídku filmů sG/L tematikou nazvanou DUHA NAD BRNEM. Projekce filmů provázely výstavy fotografií, obrazů a plastik, divadelní představení, besedy stvůrci filmů a různými odborníky.
bezvědomá
když slunce zahřívá mi čelo
oči topí se vzeleni
čikudrnách oblohy
tepny nasávají chlad indiánského léta
večerní obrázky
kdybys tu byla
při mně
vzala bych tě kolem pasu
a nechaly bychom si
matrjoška
kolikrát chceš
rozpul mne
otvírej zas a znovu
hledej proměnné
zmarněná II
tolik moc chci darovat ti své dnes
Kainarův Tis zjeho malýho nebe
divoký bzukot vrozkvetlém břečťanu
přívětivou úřednici
zmarněná
vzáhlaví slunce
pluje obrovská šedá oliheň
tloustne a tmavne
potem a slzami země
tolik slov...
zvězeňských přídělů
suchých krajíčků paměti
dlouhá léta hnětu si
drobné voňavé kostičky
nedoteky
prstů bloudění
ve vlasech a na šíji
ležíš tak jak pokládají své modely
všichni vidoucí spaletou vruce
měsíc autorského čtení
měsíc autorského čtení - program
Quo vadis podle Terezy Brdečkové:
"Jsou lidé, kteří mají jenom jeden život, jeden příběh, jedno drama. Nesou ho jako kříža ten kříž je jistota – dříve to ani jinak nešlo.
Jsou jiní, kteří žijí jako vroadmovie: otevírají nové kapitoly. Ty staré uzavírají anikdy se nevracejí kbývalým láskám, prodaným domům, přečteným knihám.
letní
jednoho večera vrodícím se létě
zbavila jsi mne dechu svými ústy
a dny zběsile rozběhly se
kodevzdání
ve smyčce
nikdy mne nikdo
netloukl obuškem do chodidel
i tak ležela jsem vpláči
hodiny na zemi
za mými vrátky
za mými vrátky
pod stoletými tisy
stoupá strání úzká pěšina
územím břečťanů barvínků a fialek
návodná
až jednou někdo řekne ti
má lásko
raději dlouhou jehlicí
propíchni si tamtam vuších
na návštěvě
troje dveře
za nimi vyřezávané ticho
zdobené zlatem
usedáš ve znamení
lidé
stoupá strání
vočích dychtivost po letech spatřit
nejprve kostelní věž
střechy domů
v tobě jako ve mně
vítr přesouvá tuny písku
smísí je spobřežní solí
vykrajuje duny jako vlnobití
ta první má nejdelší trvání
anatomicko-botanická
oranžovým horizontálním řezem
vultramarínu oblohy
řine se vodopád světla
plazma prosta hemoglobínu
fyziologická
hřeby svých rtů
označila sis mé dlaně
zboků probodených tvými
ke kořenům vylila se
o hostinách
kalendář jen zlíce na rub převlékl se
stejné dny ve snění počítám
když zmísy zalabastru
snídávala jsem šťavnaté plody
trvání
mocný Zefýr skřehkou Chloris
přiváli kdys Venuši kbřehům mým
modlitbou bývalo mi milování
prachovými pírky plnily se plíce
aprílové sms
Nedovedu si ani představit,
že by mi na Tobě nezáleželo
nebo, že bych Tě neměla ráda.
Nesmí mi nikdo zakazovat
předjarní zastavení
bělostná boží muka
u bran vinohradu
vstoupili do něj holiči
voní hořící vlasy
bolestivá
vezmi šroubovák
vlož přesně do drážky
a vyviň všechny šrouby
bolí tě ruce
Gemini
mráz slepoval nám chřípí
zraky upřené
do hvězdného nekonečna
Co je to tam nad pravým ramenem Oriona
stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná
tak končí jeho nejlepší
…pro Kateřinu
podepisuje mi ji černou fixou
ptá se na tatínka
dary babího léta
dostala jsem sbírku nejkrásnějších básní
jaké kdy byly napsány
mé srdce vrátilo se domů
do toho tvého
zaříkání
NIKDY NIKDY NIKDY
už nic podobného nezažiju
leda kdybych umírala
hodně dlouho
míjení v otázkách
vhodinách
tichého oddechování
vhodinách
kdy nejvíce umírají novorození
tajemství
Moc ráda sleduju jejich hovory.
Je mezi nimi NĚŽNO.
Ona je mu jakoby maminkou.
Povzbuzuje ho a chrání, když do něj někdo kope.
v očekávání
opřena o pravé rameno
pokrčenou nohu křížem
čekáš
vzádveří mé duše
patetická
nic objevného
pouhé VZKAZY
ani nezastihly adresáta
nezahojily
polemika
opravdu NEVÍM
na co jiného je možno se spolehnout
než na vlastní srdce
a oči toho kdo stojí přede mnou
v pasti
Vůbec si nevzpomínám, že bych kdy byla na něco ve svém životě pyšná. Snad jen na rodiče, a to až jsem dospěla. Potkala jsem tolik lidí, co měli doma peklo nebo neměli domov vůbec žádný.
První a nejspíš navždy poslední pýchu jsem pocítila, když jsem si přečetla tebou darovaná veršovaná vyznání.
řekni to
Prosím tě
moc tě prosím
řekni mi že je to jen zlý sen
že tu vůbec nejsem
zapovězeno
připadám si jako na základce
tehdy bylo taky všechno zakázané
hlavně nesmělo se nikde povídat
co nám vyprávěli doma
tušení stínu
vtu osudnou srpnovou noc
řekla jsi mi vslzách:
Ona mě chce vlastnit
tenkrát myslela jsem
tušení souvislosti
ona
sedí ve skládacím křesílku před stanem vbuši
mírně odhalená bělostná ramena
on
Hradišťan v katedrále
tak moc jsem to chtěla slyšet
cimbál mezi šesti oltáři
jistě by povzneslo se
všechno ušlapané
fňukání...no a co!
nejhůř bylo na hod Boží
jako by duše
vbezbřehém pláči pro tebe
vzpomínala že ten den
překročení
mezi žebry mám
nataženou jemnou síť
celé dny i noci
houpávám si tě vní
o zmizelé
…ale ráno vždycky
slepený oči vlasy srdce
samota tak absolutní
jako by ani nebyla moje…
vůně
ještě neznala jsem nic
jen oči hledící do strun
na čele zlaté prstýnky
už tenkrát cítila jsem ztebe
Jan a Jiří
těm dvěma mužům věřím anděly
i když dávno zavřelo se
Pánu Všehomíra
můj usmyslel si
deportace
Toužila jsem
věnovat ti jiskru snovým svítáním
každé ráno přemluvit tě aspoň do jogurtu
cestou do práce polibky zasypat
XV. zastavení
jednou
přitiskla jsem tvé rozpálené tělo
ke studené zdi
u toho místa klekávám
slyšená
Někdy stane se
že nový život
neuléhá vmilujících dlaních
ale putuje roky zklece do klece
snotovi
vyznávaje se zobdivu kživotu
vytrhne jeho poslední dech
zbezedného chřtánu nicoty
a stvoří zněj
nedokážu vymyslet název...všechno zní tak strašně definitivně
Některá slova zabíjí
…skutečně…
Letos jsem o tom byla poučena
nad míru únosnosti:
obnovení?
přála sis ticho
přála sis oheň pravdy
na vše kým jsme si byly
přála sis povstat nově
oblázek
Ten večer
kdy jsi poprvé mluvila o kouzlech
nabídla jsi mi hrst kamínků
posbíraných vkrajině tvého srdce
výroční
Xenie má svátek
a my první výročí
užasla jsi zněhy
a rozplakala zvyslyšení
Nejsem víc než povzdech
Včera, POPRVÉ vtomto roce, zastesklo se mi po životě, co měla jsem před tebou, má lásko.
Nic vážného, jen krátké povzdechnutí. Napadlo mě, že takhle možná myslíváš ty na mne
…nic vážného, jen krátké povzdechnutí….
kde sídlí duše
Říkávalas´:
„V dlani určitě bydlí duše…
proto je dlaň stvořena
khlazení a líbání. “
domov
večeře je hotová
…už by tu měla být.
nedočkavý pohled zokna
blížíš se po chodníku
darovací
vzpomínáš. ten sen
jen tvé bílé ruce a červená hlína
podávala jsi mi právě vykrouženou vázu
náhle jsi uhnula stranou
rigidní
NECHCI se nikam vyvíjet
ani uvnitř ani na papíře
nestřídám sny jako ponožky
mé naděje nejsou kam vítr tam plášť
ateistická
Nevěřím už na Stromy
nejsou žádné Kleny ani Osiky
zmizely Olivové háje
a můj Dub vyťali ještě přede mnou
pravdivé lži
To co teď žijeme
je větší lež
než co jsme žily poslední zimu
Ale co můžu dělat.
úvod do větného rozboru
příklad věty holé (skoro):
Já tě strašně chci.
příklad věty rozvité:
Tolik jsem si tě zamilovala, lásko moje.
před půlnocí
Miláčku, jsem tady. vyhlédni přece.
liják se mísí se slzami
vítr s prosbami
němý strach s křikem
Živé kvety
Nemůžu teď poslouchat
Jarka ani Zuzanku
puklo by mi srdce
Jste můj záchranný kruh
u tvého rybníka
čtyři labutě se houpají
opět olověná hladina
tentokrát je poseta
barevnými lístky
barvy osamění
čerň holých větví
májová zeleň prvních lístků
citrónová žluť drobných kvítků
olivová zeleň
kinoKvílení
módní přehlídka v celuloidu končí
rozjasňuje se
přejíždím rychle očima
všechna temena