SM Týna

1.       Jak jsem ji poznal

 „Šéfe, můžu dál?“ ozvalo se ode dveří. Že by alespoň pozdravila, pomyslel jsem si dotčeně? Podíval jsem se tím směrem a hned jí odpustil. Hnědá hříva, tričko na ramínka a minisukně nebyly nic proti opáleným dlouhým nohám a evidentní absenci podprsenky. K tmavým očím by se hodila poznámka „jebavý kukuč“:

"Já jsem Kristýna Michálková ..." 

Chtěla brigádu. Vyměkl jsem.  Nechal jsem ji tři dny kopírovat blednoucí paragony z účetnictví. Vrhala po mně živelné pohledy a schválně se točila na křesle přede mnou s nohama přes opěrky. Vždycky jí při tom spadly sandály. Ona se schválně otočila a obouvala si je v předklonu.

„Chceš za tu brigádu nějaké peníze?“ neuváženě jsem se zeptal.

„No, když mi dáte …“

Podepsal jsem jí dohodu na 1.500,-Kč a nečekal jsem, že ji ještě někdy uvidím.

2.       Stříbro

„Nejraději mám lehké sado-maso,“ začala Týna, když  jsme zůstali v kanceláři sami. Přišla, protože si zase potřebovala vydělat peníze.

„Vždyť nic neumíš, Týno,“ neomaleně jsem ji předtím upozornil, že ji nemůžu zaměstnat. 

Opřela se zády ke mně  u protějšího stolu a zavrtěla zadečkem se slovy: „Já nevím, že se všem chlapům na mě líbí ten zadek."

„Nediv se! Nahoře toho mnoho nemáš!“

„No, dovolte, šéfe!“

„Vždyť to je vidět až sem,“ to už jsem vstal a posunul jí tričko po zádech nahoru.

Otočila se, nechala tričko vyhrnuté, ale přirazila klínem k mému.

„Co to tam máme?“ hmátla rukou, zasmála se zlotřile a já zpanikařil. Ještě chvíli to zkoušela, ale já se raději oblékl.

Vystřelila: „Víte, že mám narozeniny? Co mi dáte?“

„A co bys chtěla?“

„Něco stříbrného. Teď mají na Masarykově slevy. Hodily by se mi tak čtyři stovky.“

Dostala je a za chvíli už se mi chlubila přívěskem na krku. Schválně se předklonila, když mi ho ukazovala.  

3.       Naoko

 „Přines si pas, zvu tě do Tunisu!“

„A co tomu řekne vaše manželka, šéfe?“ začala se bránit.

Nevěděl jsem, jestli jen naoko: „Coby, nic. Bude v lázních.“

„A nemohl byste mi raději dát ty peníze a já bych si tam jela sama.“

„Chytré.“

Za dva týdny mi přišla vyprávět: „Byla jsem s kamarády ve Wachau na meruňkách. Ti mizerové mi neřekli, že tam bude jediná ženská s třema kluky. No ale, nezvadli tak jako vy, šéfe!“

„Hmm. A kam pojedeš ještě?“

„Chatuji si s jedním Francouzem, Michelem. Zve mě k sobě.“

„Tak jeď!“

Léto skončilo, nevydělala si nic, ale naučila se pár slov francouzsky: „Víte, šéfe, co je to cornichon?“

4.       Diskotéka a Matěj

Objevila se až před vánoci. Chtěl jsem se jí pomstít za ten Tunis a zvadnutí:

„Týno, dělej něco! Práci nemáš, chlapa nemáš. Čas běží.“

„Chcete, šéfe říct, že už jsem v pětadvaceti stará?“

„No tak …“

„Jsem zase v tom. V březnu rodím.“

"S tím leteckým mechanikem?"

"S tím už jsem dávno skončila. Se stavebním podnikatelem." 

Dostal jsem od ní emailem fotky malého Matěje. Pak přišla. Dítě nechala u matky. Zase potřebovala peníze. Pod záminkou, že jí ukradli mobil.

Odolal jsem: „A co otec, Týno? Nechce platit?“

„Takový blb, nechci o něm už nikdy slyšet.“

„Neblázni, Týno!“

„To bych s ním, šéfe, musela mluvit,“ otřásla se a strčila mě rošťácky do ramene. Poprsí se jí zvětšilo. Byla k nakousnutí. Škoda, že tenkrát: "Jaké teď máš písmeno?" Ukázal jsem lehce k bradavkám.

Schválně přimáčkla halenku k hrudní kosti, aby její obliny vynikly: "Jsem spokojená," zapýřila a doširoka se smála.

Odvedl jsem řeč jinam: "Je Matěj podobný otci?" 

Neodpovídala.

"Nebo tam byla taková tma, že jsi mu neviděla do ksichtu?"

"Šéfe, vy jste hnusný!" 

5.       Belgická čokoláda

„Koho teď máš?“ zeptal jsem se v parku před naší kanceláří o měsíc později. Jednou rukou houpala kočárkem, kde spal malý Matěj. Druhou mi přepínala fotky na mobilu. Bála se, abych neviděl nějaké  choulostivé záběry. Nu, škoda.

„Leteckého mechanika. Našeho vojáka. Je v Belgii na základně a má šedesát tisíc.“

„Kdy za ním pojedeš?“

„Proč já? On přijede sem. Půjčíme si porsche a pojedeme do Prahy. Do obchodního centra na Letné.“

„To jsou Letňany, Týno, ne Letná.“

„A doveze ti něco?“

„Přece sebe.“

„Já myslel třeba čokoládu.“

„No jasně. Mají jí tolik, že ji házejí po zdi. Já jsem zase v tom.“

„Tak je to jako v té historce,“ poznamenal jsem.

„V jaké?“

„A po třetím děcku ji poprvé políbil.“

„He, he,“ zatvářila se Týna kysele.

6.       Brno

 Už s viditelným bříškem ke mně vtrhla jako velká voda:

„Šéfe, stěhuju se do Brna. Tak se tu mějte!“ Zamávala a mezi nohama se jí vynořil baculatý ryšavý Matěj. Zamával mi taky, ale to už ho Týna táhla pryč.

„Příště už si vyber dobře,“ houkl jsem za ní.

Neslyšela mě. Byla už na dolním schodišti.