Bez komentáře

Přišla na místo evidentně první. Vlastně chodila první vždycky. Nebylo to úmyslné, byla to prostě jen další zvláštní věc v jejím životě, nad kterou se naučila nepřemýšlet.Rozhlédla se, jestli neuvidí některou ze známých tváří a když už chtěla obrátit svou pozornost zpátky ke stovkám rozšlapaných žvýkaček, jež tvořily na chodníku záhadné obrazce, vysvobodil ji z trapného čekání její známý.

      Teď to tedy začne, pomyslela si. A opravdu začalo.

      Z pozice skrytého pozorovatele na stromě byla surově sestřelena upozorněním, že ten kvůli němuž vlastně přišla, stojí už hezkou chvíli vedle ní. Pozdravila ho a soustředila se, aby svou ztracenou pozici opět našla. Věděla, že ji bude muset během večera opustit, ale rozhodně se jí nehodlala vzdát tak brzy. Ještě nebyla připravená, terén nebyl náležitě prozkoumán a o rozmístění nepřátelských jednotek neměla zatím ani nejmenší tušení. Tato metoda se osvědčila už tolikrát, že si byla jista její úspěšností i dnes.

      Po chvíli dorazili i ostatní a tak se přesunuli do předem domluvené hospody. Přesně takhle jí to vyhovovalo, protože doufala, že mezi větším počtem lidí se spíš ztratí. Jaké bylo tedy její zděšení, když je ostatní záhy opustili a nechali ji s ním samotnou. Nebylo jí dopřáno, aby si na něho zvykla, aby se mohla projevit, až si bude jistá.Žádalo se to po ní okamžitě.

      Takových situací už samozřejmě zažila víc a tak věděla, že svou nesmělost brzy překoná a bude schopna, začít se projevovat přirozeně svému věku a svým schopnostem. Jenom to bude muset chvíli vydržet.

      S ubíhajícím časem se však tato chvíle nesnesitelně prodlužovala. Navíc její pokusy přesvědčit ho, že vlastně vůbec není nesmělá a nejistá, měly přesně opačný účinek. Postupně sice nalezla ztracený vnitřní klid, ale nějak se jí ho nedařilo přemést do svého jednání. Ať už chtěla říct nebo udělat cokoliv, výsledek byl tak žalostný a nepodobný původnímu záměru, že se začala vážně obávat, zda se jí nepoškodily nějaké spoje v mozku. Zjištění, že nemá téměř žádný vliv na své chování bylo velmi frustrující. Rezignovala a bezmocně sledovala sama sebe. A taky jeho.

      I když se to zdálo neuvěřitelné, nepovažoval ji zřejmě za úplného pitomce a dokonce prohlásil, že jemu to připadá roztomilé.

      Vzpomněla si, proč vlastně přišla a rozhodla se, že si užije aspoň zbytek večera. Přesvědčoval ji stále víc o tom, že to i přesto stálo za to.Vzal ji dokonce za ruku a ona věděla, že se jí chystá říct něco opravdu zásadního: „Víš, občas mě napadají honě divný věci. Teda ne že bych byl nějakej šílenec, ale někoho by to mohlo šokovat.“

       Nebyla si jistá, jestli mu rozumí a tak se zeptala: „Já sice nevím, jak to přesně myslíš, ale kdybys uvedl nějaký příklad, mohla bych si udělat lepší představu.“

      „Tak třeba…..třeba, co by se stalo, kdybych ti teď zlomil prst.“

      Vytřeštila na něho oči, pak se rozesmála: „Věříš, že jsem si na chvíli myslela, žes to myslel vážně? To se ti teda povedlo."

      Usmál se na ni: „Jenže, mě by to vážně moc zajímalo.“

      Něco v jeho hlase ji přinutilo přestat se smát. Pokusila se vyprostit svou ruku, držel ji však příliš pevně. Chtěla vstát a ukončit tenhle absurdní rozhovor, ale stáhl ji zpátky. Hledala někoho, kdo by jí mohl pomoct, jenže všichni hosté už odešli a ani vrchního nebylo nikde vidět.

      „Klidně můžeš začít i křičet. Nikdo kromě nás dvou tu není. Majitel je můj moc dobrej známej, takže nám to tu dal k dispozici. Mně a tobě. Je zamčeno a klíč mám u sebe já.“

       Pochopila, že si to bude muset vyřídit sama. „A co přijde teď?“ snažila se získat čas.

      „Řekl bych, že už to víš.“ Odpověděl jí tónem, jaký používají rodiče, když se jich děti ptají pořád na to samé.

      Došlo jí to, až když se prostorem rozlehlo křupnutí. Vykřikla a zároveň jí v ruce explodovala bolest. Její prst teď svíral s rukou poněkud nepřirozený úhel.

      Upřela na něho oči zraněného zvířete. Čekala, že něco řekne, že jí vysvětlí, co se to tu děje. To co však našla v jeho pohledu, se jí vůbec nelíbilo. Naprosto jasně si uvědomila, že je schopný všeho a představila si spousty hnusných věcí, které se jí určitě chystal udělat.

      Ze všech sil začala tlouct do ruky, která ji svírala. Nemělo to žádný účinek. Vrhla se na něho, ale bez větší námahy ji odhodil zpátky.

      Zoufale se rozhlédla. Všimla si olejové lampičky na stole. Hrábla po ní a hodila ji jeho směrem. Chtěla ho jen zastrašit, ale účinek jaký to mělo ji ohromil. Lampa zasáhla opěradlo vedlejší židle a rozletěla se na tisíc kousků. Část oleje mu však přistála na tváři a ruce. Olej se okamžitě vzňal a ozářil jeho tvář, která se teď stáhla do šíleného šklebu. Zároveň vzduchem zasmrděly pálící se vlasy.

      Začal ječet. Převrhl židli a odpotácel se. Mával přitom rukama ve snaze uhasit se.

      Zbylý olej se taky rozhořel a díky slaměným dekoracím a dřevěnému obložení se rychle šířil dál do místnosti. Uvědomila si, že musí utéct hned a nebo už nikdy. Plameny šlehaly všude kolem ní. Jedinou možností zůstaly dveře od záchoda. Bylo tam už tolik kouře, že je neviděla a taky se už nutně potřebovala nadechnout čerstvého vzduchu. Vydala se tedy směrem, kterým dveře aspoň tušila.

      Její snažení podpořil taky výhružně praskající strop, který nesliboval nic dobrého. Tápala rukama a doufala, že ji štiplavý kouř neudusí dřív, než záchod najde.

      Konečně narazila na dveře. Prudce je otevřela a vpadla dovnitř. V tom se za ní ozvala ohlušující rána a následoval jekot. Zdálo se jí, že rozeznává volání o pomoc. Otočila se a chtěla se vrátit. Pak poznala, komu hlas patří. Zarazila se. Před očima se jí mihly některé okamžiky dnešního večera.

      Jak ho poprvé uviděla, jak se na ni usmíval, jak jí skládal komplimenty, jak ji vzal za ruku a……..jak jí zlomil prst. Zvedla si zraněnou ruku před oči a v obličeji se jí usadil rozhodný výraz. Zavřela záchodové dveře a zamkla je. Zevnitř. Přešla k oknu, natáhla se a otevřela ho. Jednou nohou se opřela o topení a odrazila se. Ani nevěděla jak a byla venku. Tam se zhroutila.

      To už ji ale zvedaly něčí ruce a ona si uvědomila, že kolem je plno lidí. Odvedli ji stranou a přehodili přes ni deku. Zeptali se jí, jestli je ještě někdo uvnitř. Podívala se zpátky na hořící budovu. Horečně přemýšlela. Ale vyřešil to za ni osud. Se strašným rachotem se zřítila střecha a i naprostému laikovi bylo jasné, že teď už je to stejně jedno. Ještě chvíli pozorovala šlehající plameny a pak ji dostihla tíha všeho, co prožila. Rozplakala se. Byl to dlouhý, úlevný pláč.

     Tak teď už víš, co by se mohlo stát, kdybys mi zlomil prst?