Šplhavec

„Je ti jasné, že se musíš u profesorů pořádně zapsat jako dobrý student. Jakmile si tě dají do nějakého šuplíku, zůstaneš v něm celý čtyři roky," kázal mi táta poté, co jsem se mu svěřil, jak mě profesor Procházka načapal o volné hodině při braní lekce mariáše od svých protřelejších spolužáků. Vytasil si mě hned následující hodinu z chemie. Byla to teprve druhá hodina chemie za mého pobytu na gymplu, a tak si prověřoval  mé znalosti chemického nádobí nakresleného na přebalu učebnice. Ještě, že mám dobrý zrak! Zřejmě si při své stovce dioptrií nedokázal představit, že bych mohl ze tří metrů vidět popisky všech těch zkumavek a baněk, takže se vůbec neobtěžoval je zakrýt.

„Měl by ses věnovat nějakému kroužku nebo olympiádě," radil mi dále otec, který před námi schovával svá vysvědčení důsledněji než erotické časopisy.

Nakonec jsem usoudil, že skutečně nebude na škodu do nějakého kroužku se přihlásit, a tak jsem hned následující týden navštívil biologicko - chemický kroužek profesora Procházky, abych se pokusil vyvléknout se ze šuplíku nehodných studentů, kam si mě pomalu zastrkával.

„No nádobí, Horáku, ovládáš, ale co bezpečnost práce?!" podíval se na mě vrchní půlkou skel brýlí a půl hodiny zjišťoval, jestli vím, jak se mám zachovat při poleptání kyselinou, hydroxidem, hoření školy a omdlení milovaného profesora. Poté, co si do svého klasifikačního sešitu zapsal nekolik nedešifrovatelných poznámek, mi dal milostivě podepsat protokol o školení z bezpečnosti práce v laboratoři a všem oznámil, že příští setkání budeme v laboratoři biologie a budeme pitvat. Každý si má obstarat něco k pitvání. „Nejlépe stokilové prasátko," poznamenal s úsměvem. Upozornil nás pak ještě na prodejnu fauny a bílé myšky v ní.

Týden uběhl jako pověstná voda a já úplně zapomněl, že jsem řiťolezem v biologicko - chemickém kroužku. Ostatní šplhouni uchovávali v lavicích papírové krabičky s několika dírkami, aby se jejich myšky mohly ještě několikrát nadechnout čistého vzduchu, než jim ho profesor zpestří dávkou éteru. Olda Šareš, šplhavec největší, doma dokonce ukořistil přerostlé kuře. Pepik, který se do kroužku přihlásil již týden přede mnou, sice také zapomněl, ale měl štěstí, když cestou do školy objevil na chodníku čerstvě autem poraženého kosa. „Neboj, něco vymyslíme," chlácholil mě Pepik na záchodě, když jsem začal uvažovat, že se z kroužku raději odhlásím, než abych na něj přišel jako jediný s práznou.

Pepik je fakt kámoš! Už následující přestávku mi do třídy přinesl v pytlíku od svačiny nádherně zachovaného strakapouda. Ani nečekal na projevy díků a skromně pospíchal za nějakou spolužačkou.

„Tak ukažte, co jste přinesli," vyzval nás Procházka po svém příchodu do laboratoře biologie. „Myši, myši, samý myši, kousek fantazie ve vás není. Kde je to prasátko?"

Právě jsem se svůj objekt pokoušel přišpendlit za křídla k  pitevní misce, když ke mně Procházka dorazil. „Ohh!" vydechl. „Dendrocopos leucotos, nejvzácnější z našich šplhavců. Chráněný dokonce Bernskou konvencí. Jak si k němu, Horáku, přišel?"

Potěšil mě Procházkův zájem a těšil jsem se, jak se budu vyhřívat v paprscích jeho obliby. Ani část z jejich tepla jsem nechtěl nechat Pepikovi. „Nalezl jsem ho v lese," hrdě jsem prohlásil a představil jsem si, jak budu pochválen, že i ve svém volném čase se věnuji biologii a navštěvuji za tímto účelem les.

„No jen jestli jsi ho nezastřelil vzduchovkou, u nás je chráněn vyhláškou MŠK osmdesát lomeno šedesát pět a pokuta za usmrcení jistě přesahuje tvé finanční možnosti, Horáku."

Kde by Pepik vzal tak rychle vzduchovku, utěšoval jsem se.

„No tak se na to podíváme," upadl Procházka ve výzkumnické nadšení a navlékl si gumové rukavice. „Studenti, pojďte se podívat na nádherný exemplář strakapouda bělohřbetého, který se v našich krajích vyskytuje opravdu ojediněle."

Nejprve pinzetou vytrhal peří na hrudi a upozornil nás na nažiny, prachové peří a jeho funkci. „Tento nejvzácnější z našich čtyř strakapoudů hnízdí v Čechách jen na Šumavě a je tedy opravdu obrovským štěstím, že se s ním Horák vůbec setkal," vyprávěl Procházka nadšeně, zatímco se pokoušel nůžkami zachytit vyústění kloaky, aby konečně nahlédl do tělní dutiny. „Konec konců, naše škola je jistě jedinou v republice, která má vycpaný exemplář tohoto druhu ve svých sbírkách ..." Nůžky jedním střihem prostřihly kůži a tělní dutina strakapouda bělohřbetého se nám vyjevila v celé své kráse. Místo očekávaných střev, svalnatého žaludku a jater se na nás však vyvalila směs jakéhosi sena a buničité vaty. Procházka zkameněl, pak se vrávoravým krokem přesunul ke sbírkám vycpaných ptáků, zahleděl se do místa, kde mezi různými opeřenci stála na podstavci prázná větev, a zařval: „Horáku, ty vrahu!"