Ale sluší vám to, kluci!

Šli jsme zrovna s Jakubem z centra, když jsme si všimli malé zídky, na které leželo pár, už skoro uvadajících, růží.

„Hm, koukej na to,“ ukázal na ně. „Rostou tady někde růže?“

„Ty budou kupovaný,“ podíval jsem se na ně. „Jsou řezaný, koukni se pořádně.“

„Jo,“ sebral je. „Tím líp.“

„Co chceš dělat, vole?“

„Nudím se, nějakou blbost.“

Chvíli jsme jen mlčky šli prázdnou ulicí, než jsme potkali postarší ženu.

„Dobrý den,“ oslovil jí Jakub okamžitě, jak se přiblížila.

„Dobrý,“ ozvala se nejistě.

„Madam, já mám takový problém, rozešla se se mnou přítelkyně, chtěl jsem jí dát kytky a zkusit se s ní usmířit, ale ani si je nevzala, tak je rozdávám. Vezměte si,“ a jednu jí podal.

„Ehm, díky,“ zašeptala, vzala si květinu. Šli jsme dál. Po pár krocích jsme se otočili. Stála tam s růží v ruce a dívala se za námi. Usmáli jsme se a zamávali jí. Oba současně, protože tohle jsme dělali snad v každé podobné situaci.

„Dát kytku ženský, která jde po ulici je ještě v pohodě,“ rýpl jsem si, když jsem viděl kluka, nejspíš o pár let staršího než my, jedoucího na kole proti nám.

„To nedáš,“ popíchl mě. Přesně to jsem chtěl aby udělal. Nic jsem na to neřekl.

Mladík se přiblížil. Vzal jsem si od Jakuba jednu kytku a spustil jsem.

„Kámo, dneska mě nechala stará, mám fakt depku a nevim co s těma kytkama, vezmi si jednu pro tu svojí, udělej mi radost!“ Neodpověděl. Jel dál. Jakub se na mě jízlivě usmál. Jeho pohled říkal „na to nemáš“.

Rozběhl jsem se za tím klukem. Běžel jsem vedle jeho kola a pořád jsem mu máchal tou růží vedle hlavy.

„Kámo neblbi, je mi líto to vyhodit a nemám je komu dát. Dej to svý holce, nebo třeba svý mámě, uděláš jí radost.“
„Tahni,“ zavrčel a přidal. Dál se mi za ním běžet nechtělo, tak jsem se vrátil.

„Skoro,“ poznamenal Jakub, možná s trochou přátelského uznání.

„Dík. Čekal jsem, kdy mi dá pěstí,“ zasmál jsem se.

„Madam, dobrý den! Mě se stala nemilá věc, nechala mě moje holka, chtěl jsem jí dát kytky a zkusit to dát nějak dohromady, ale nevzala si je, tak je rozdávám. Vezměte si,“ spustil o chvíli později na jinou dámu v letech. Nejspíš mladší, než byla ta první. Usmála se. Podal jí všechny kytky, které nám zbyly.

„Ale ty jsi tak hezkej kluk, někoho si najdeš, hlavně ať tě nenapadne skákat z mostu!“ utěšovala domnělý smutek.

„Nebojte se, už jsem si našel!“ vzal mě kolem ramen. Tenkrát mě tenhle humor ještě překvapil, ale rychle jsem pochopil situaci.

„Potkali jsme se, když chtěl skočit z toho mostu,“ vysvětlil jsem.

„Rozmluvil mi to,“ dodal on.

„To je hezký! Ale sluší vám to, kluci! Dobře děláte, holky za to nestojej,“ rozloučila se s námi.

Šli jsme pryč. Po pár krocích jsme se ohlédli. Zastavila, jako by to čekala, otočila se a zamávala nám.

A to je asi tak všechno...