Leden pere mraky v ledových korytech hor

Mraky se touhou ledna kalí,
kdyby se dny tak nesmrákaly,
byly by stromy samý zlatý vlas

 Voda se strouhou všedna valí,
potok se v zimě neosvalí,
něco se zlomí, nejspíš lední čas

 Smrky se drbou, jak je svědí
kořeny a v nich odpovědi
na to, proč kmeny drží celý les

 Vločky se třesou, v zubech cedí
jehličky, co se do náledí
s tichostí pěny snaží štěstí plést

 Cesty si loknou ze dna sudů,
někdy se shodnou na osudu,
jindy se minou každým ze svých gest

 Větve pak zmlknou barvou studu,
bratr a sestra najdou půdu,
ve které splynou – nejde o incest…