BÍLÝ DÉŠŤ

Vyvstala z klapotu podpatků ve tmě pod oknem, unavená uplynulou kapitolou svého životního příběhu. V dlani jí zaštěrchaly klíče, odemkla a se zdoláním každého dalšího stupínku schodiště se pozvolna vyjasňovaly její rysy. Mladou tvář rámovaly tmavé vlasy a její postava byla štíhlá. V šestém patře v tichém dvoupokojovém bytě na ni čekal jen dobře krmený černý kocour.

Tíha. Vyklouzla z lodiček a bosky mířila ke koupelně. Chodidla mlaskala o podlahu. S hebkou útěchou se k ní neslyšně přimkl, za ocáskem se mu vinul provázek průvanu, který šimral do lýtek. Sklonila se a objala zvíře, dosedla na zem.

            „Zůstali jsme sami,“ sdělila mu bezbarvým hlasem do kožichu na hřbetě. Bez slz. Bez povzdechu. Jen myšlenky jí v hlavě vířily, jako by vykonávaly nějaký druh domorodého rituálního tance. Setrvala v sedu několik minut a monotónně hladila svého čtyřnohého přítele. Pak se pousmála, opět vstala a odmlaskala do kuchyně uvařit si čaj.

            Dům zurčel večerní rutinou. Otcové od rodin se navraceli z práce, vítali se se svými ženami, které cinkaly porcelánem ve dřezu, děti škrábaly do sešitů úlohy, voda šuměla v koupelnách, olej prskal pod topinkami, konvice na čaj pískaly, mikrovlnné trouby pípaly na znamení ukončení ohřevu, dovnitř se draly i zvuky z ulice a na chodbách se mísily pachy.

Stále neobutá kmitala po kuchyni a v přesných rozvážných pohybech si připravovala teplý nápoj. Šálek. Sáček. Lžička. Cukřenka. Jedna kostka. Dvě kostky. Tři kostky. Konvice. Voda. Ani kapička mimo, ani jediný nepatřičný zvuk chybou v pohybu. Kocour jí byl v patách. Zásuvka. Otvírák. Konzerva. Miska. Kocour zavrněl radostí a vděkem a pustil se do své večeře. Ona usrkávala z hrnečku.

Během noci se nepatrně ochladilo. Mráz podepsal okna, ale když ráno roztáhla žaluzie, zůstala na sklech už jen sražená pára, která halila výhled do ulice. Pro jistotu si oblekla jeden svetr navíc. Chodníky byly navlhlé. Zamyšleně vyrazila vstříc svým povinnostem, ve vlaku usedla na volné sedadlo, hleděla si do dlaní, hrála si s prstýnkem. Téměř přeslechla ruch mezi spolucestujícími: „Está nevando, está nevando.“ „¡Menuda sorpresa!“ „¡Qué bonito!“, ozývaly se hlasy. Pochopila, co se děje, až když vlak zastavil na její zastávce a ona vystoupila. Povrch se schovával pod bělostnou přikrývkou, něco padalo z nebe. Poznala to, ačkoliv si to nikdy nedokázala pořádně představit. Vybavila si pohádku o bílém dešti a malých andělech, kterou jí v dětství vyprávěla babička. Nebyla to pohádka. Byl to sníh. Nádherný chladivý bílý jiskřivý sníh.

Pocházela z malého městečka v Kolumbii, v zemi nepolíbené sněhovou vločkou. Celé dětství o bílém dešti snila. A dnes se dočkala, na studijním pobytu v Madridu, v polovině ledna, třetí rok z domova. Nastavovala lačně dlaně. Zastavila se, nikam nespěchala, chtěla si tu chvíli užít. Nedbala mínění okolí, klekla si na zem, nabrala trochu sněhu a vyhodila jej do vzduchu. A ještě a víc. Položila se na zem a nataženými pažemi opisovala půlkruhy. Cítila se jako anděl.

Ostatní lidé na ulici se také pozastavovali, zvedli oči k nebi, usmáli se, ale vzápětí pokračovali dál. Když sněhopád ustal, do ulic vyrazili odmetači s košťaty a lopatami, sypali cesty solí a do večera z té krásy zbylo jen zahnědlé nic. Život se vrátil do svých kolejí. Muži se vrátili z práce, děti si chystaly věci do školy, matky žehlily prádlo.

 Ona popíjela z hrnečku čaj. Myšlenky jí kroužily ve vírech. Nezapomněla. Co zakryl sníh, nezmizelo docela.