Věstonický soumrak

v zákrutě mamutího klu

se stmívá

slunce klouže

po bílých skalách

v důvěrném gestu

starých přátel

kteří spolu prošli

tisícem nocí

obdobím hladu

i kopáním jam

ve zmrzlé hlíně

pavoučí pasti

a stonky kopřiv

napnuté  v rámu

který se mnohem později

stane tkalcovským stavem

i my se oblékáme do jara

a stébla trávy

nám jizví ruce

omyté hladinou jezera

které i přes tu hloubku

sbírá na břehu

své první vrásky

krajina se sčítá

bez hodin

i bez nás

blíží se noc