Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDurance
14. 04. 2011
19
16
3021
Autor
Jidáš
Jsem na pochybách, jestli můj text může čtenáře zaujmout. To co chci napsat se dá shrnout do jedné věty: potkal jsem řeku a od té doby ke mně patří. Potkal jsem ji několikrát; ale sotva jsme se dotkli, a nikdy jsme spolu nemluvili – nečekejte žádný dialog, ani děj. Chtěl bych, abychom si v tomhle od začátku rozuměli: nenabízím vám příběh, nenabízím vám vůbec nic, a nemůžu se přitom zbavit dojmu, že bych měl; že samotný akt oslovování čtenářů si žádá, abych jim něco nabídl. Mám toho ale jen velmi málo. Potkal jsem řeku a od té doby ke mně patří.
Prý pramení vysoko v horách a než se vleje do Rhony, její tok se rozšíří a zklidní. Ale co já o tom vím? Moje Durance je – jak někdo jiný zpívá o jiné řece – divoká a chladná, divoká a krásná. Hážeš kytky do vody? Ale no tak... to by bylo jako házet papírové vlaštovky přímo do Slunce. Ve volné přírodě se Durance prozradí živostí peřejí, ale v zajetí betonového koryta klame tělem – září průzračností jako letní nebe a vydechuje uprostřed rozpálených plání cizí svěžest, její tenké pláty se poklidně sunou jeden po druhém, beze spěchu, téměř líně. Stačí však zkusmo vnořit ukazováček a hladina se rozčeří. Na jediném prstě ucítíte, jak je řeka sebevědomá. Silná. Není v tom ani náznak výhrůžky, jen sdělení: taková jsem, taková, právě taková jsem, počítej s tím - -
Počítám s tebou. Sednu si na okraj koryta a snažím se užít si trochu z toho chladivého proudění; vybalím bagetu, paštiku a sýr, tak jako kdekoliv jinde. Ostrá kůrka mi rozdírá patro, nikdy si na to nezvyknu, a drobky mi padají na oblečení. Sýr voní a rozpouští se vedrem. Piju teplou vodu z lahve, přemýšlím, kam pojedu dál, přivírám oči před odrazy slunce. A pod nohama mi do dálky ubíhá azurový proud. Tohle je moje nejsilnější vzpomínka; seděl jsem na desítkách břehů a nábřeží, ale nikdy už jsem neviděl takové vyjádření esence řeky. Zní to hloupě, esence řeky, ale líp to vyjádřit nedokážu: čistý proud, který nepotřebuje pramen ani ústí, nepotřebuje břehy, kameny na dně a rostliny pod hladinou, nepotřebuje nic nést, nic obcházet a ničemu sloužit. O pár kilometrů dál se mnohem víc podobá ostatním řekám, meandruje, hlučí v peřejích, rozlévá se za vlastní okraje. Snadno přehlédnete, jak je jedinečná.
A to je vlastně všechno, co jsem o ní chtěl říct. Někdy potkávám ženy, které mě přitahují a děsí zároveň. Těžko se na ně zapomíná, jejich obrazy blednou jen pomalu. Myslím, že to nejde jinak, když jedna vaše část hlasitě touží po tom, co vás hrozí celého zničit. Nehledám žádnou střední cestu nebo kompromis, nevadí mi to. Jen říkám, že to tak je. Že když sedím na břehu Durance, vyčerpaný každodenní námahou, nohy spálené sluncem a obalené prachem, moje mysl skáče do vody a ráchá se ve studeném, dravém proudu, zatímco moje tělo se způsobně potí na břehu a nechává na sebe nalepovat další a další suchý prach. V jiném vesmíru jsem možná odplul dvacet kilometrů, možná jsem se vyškrábal z vody živý a začal úplně jiný život. Nebo jsem navěky zůstal v modré kolíbce.
A tak je možná moje Durance symbolem hranice, kterou jsem navzdory mnoha mostům nikdy nepřekročil. Možná můj text vypráví o lpění na jistotách. Možná vám neříká vůbec nic, možná je v něm moc možná. Je třeba nechat ho otevřený, tak jako můj vztah k této řece; sedím na břehu svého textu a nechávám na sebe nalepovat další a další suchý prach.
16 názorů
Je to "jedna báseň". Opravdu příjemné čtení. Uklidní. Taková báseň v próze.
Zařezuji si do oblíbených. *
Saetri-Ihn
13. 05. 2011
Bylo to zážitek, číst tenhle text. Je poetický, moudrý, tajemný. Oslovování čtenáře se mi líbí (vztah autor-čtenář má pro mě obecně velké kouzlo). Moment, kdy začínáš přirovnávat k vodnímu živlu ženu, mě trochu zarazil, to už je v literatuře dost ohrané, ale naštěstí jsi z toho šikovně "vybruslil" a věta "sedím na břehu svého textu" je skvělý závěr.
Jen bych na začátku textu doporučila doplnit chybějící čárky do souvětí "To, co chci napsat, se dá shrnout..."
perpetuum papier
18. 04. 2011
Dík všem.
Na co se dá reagovat... StvN, s tou PM si to ještě rozmyslim, na jednu stranu si říkám, že o nic nejde, na druhou jsem tomu textu tolik nedal... uvidim.
Winter: "postupně" v tomhle textu, nebo postupně v literárních dílech obecně? Já jsem tady chtěl otevřeně čtenáři předestřít svý pochybnosti a pak na něj zapomenout, takže už jestli to působí jako umělecká pomůcka, jak začít text, není to dobře. A stejně tak ta symbolika - pro mě byla základním tématem řeka samotná, i proto ten úvod, jestli to může někoho zajímat; přesah, který nakonec působí výrazněji, vyplynul mimochodně až při psaní předposledního odstavce. Vzít to z druhé strany, byl by to asi čtenářsky lepší text.
Příliš apeluješ na čtenáře: postupně se tenhle formální způsob uvedení do textu scvrkává na literární vatu.
Jinak podobenství je to pěkné. Cítím z něj jakési vnitřní vytržení. Text působí.
Jestliže jsi vyjádřil obavy, že se bojíš, žes to v tomhle textu přepískl s výrazovou kompresí, pak mi spíš přijde, že kompresoval na špatných místech: odstavec s ženami mohl být rozvedenější, kdežto odstavec začínající neobratem "Sednu si na okraj koryta a snažím se užít si trochu z toho chladivého proudění" mohl jít pryč. Akcentovala by se tak symbolická úroveň textu.
Z mé strany tip.
Whitesnake
14. 04. 2011
Moc hezky jsi to napsal, tohle vyznání řece, a mě se to -- jakožto příznivce téméř všech vodních aktivit -- dotknulo, příjemně dotknulo. Trochu pohladilo, trochu "vzrušilo" a velice nadchlo svou obyčejností apřesvědčivostí podání.
Veřejně dík a tip.
Výhrady soukromě.
Durance nebo Rubikon - každý máme to svoje místo, kde si mlčky uvědomujeme nejen ty hranice. Pěkně si to napsal a připomenul mi to moje. *