Slohovka

Dveře naší třídy se otevřely, ale místo jednookého češtináře vešla půvabná dívka. „Nějaký čas budu vašeho pana učitele zastupovat,“ řekla, a hned se do vyučování dala s úsměvem a s vervou. Byla krásná. A chytrá. A nosila plisovanou sukni.

Při hrách jsme ječeli a skákali jako posedlí, ale když nám recitovala básně, nebo předčítala ze svých knih, ani jsme nedutali. Seděl jsem ve své oslovské lavici docela vzadu a sám. Tak rád bych se zapojil, vždyť ona byla očividně ve stejném čtenářském klubu jako moje nejstarší sestra, jejíž novinky jsem tajně propašovával do svého pokoje. Četl jsem je v noci, ve světle pouliční lampy, když maminka a všichni sourozenci spali.

A pak přišel onen pátek třináctého. Dvě hodiny na slohové práce. Přede mnou ležel sice nový, čistý, ale neobalený sešit. Náš „Pirát“ jako by byl duchem mezi námi. Ve vzduchu bylo cítit napětí.

Na tabuli začala vypisovat témata. Všechna o prázdninách. Byla tak široce pojatá, že se do nich vešel kdokoliv, ať už byl s rodiči u Baltu, na táboře, na chalupě, či na chatě. Ale já jsem se do žádného nevešel. Vždyť já nikde nebyl! Téma „Jak jsem s klukama kradl nezralá jablka“ tam prostě logicky nemohlo být. Ano, ještě tam bylo něco o prázdninách u babičky, to by se mi líbilo nejvíc. Ale smůla! Já žádnou babičku neměl. Poslední mi zemřela dva roky před mým narozením.

Koukal jsem kolem sebe, do oken, na stejně rozpačité zátylky děcek přede mnou. A pak jsem uviděl její tvář. Seděla za svým stolem a mezi všemi těmi hlavami se na mne dívala. Jen náznak úsměvu. Jako by říkala: „Zkus to!“ Vzal jsem do ruky pero, otevřel sešit, zhluboka se nadýchl, a začal lhát:

U babičky

Na prázdniny jezdím nejraději k babičce. Je tam veselo. Jen když prší, tak není moc co dělat. A tak jsem jednoho dne seděl v její kuchyni a díval se z okna. Padal drobný déšť, ale slepicím a kohoutovi to nevadilo. Pobíhali po udusané hlíně dvora, něco z ní vyškrabovali a zobali. Semtam se některá zastavila, naklonila hlavičku buď na jednu, nebo na druhou stranu, a jedním očkem hleděla vždy směrem k psí boudě. Babička má malého, špinavě žlutého pejska. Ale zato chytrého ažaž. Nebylo jej vidět. Schoval se před deštěm a nejspíš jako já hleděl do dvora.

Slepice se jej bály. Odvážily se jen ke hranici, kterou určovala délka Alíkova řetězu. Ta byla jasná, jeho tlapkami udusaná. Ale kousek za ní, už na jeho území, stál plechový talíř, do kterého dostával zbytky od oběda. Nebyl prázdný, dokonce se kolem něj válelo pár kousků brambor a kost s kouskem masa. Slepice to jasně lákalo, ale odolaly. Jejich strach byl větší než hlad.

Po chvíli vyšel Alík z boudy. Protáhl se, zazíval, a popošel k talíři. Čuchnul k němu a lenivě se rozhlédl po dvoře. Podíval se napravo, pak nalevo, a nakonec začal čumákem strkat do talíře. Co chtěl? Přisunul jsem se blíže k oknu. Dostrkal talíř až skoro ke hranici a začal se v něm  energicky rýpat. Brambory z něj vylétávaly na všecky strany. Co na to řekne babička? Pár kousků přistálo za hranicí  zakázaného území. Ale nejvíc, a to nejlepší: kost s kouskem masa, zůstalo uvnitř. Alík se zase rozhlédl a, předstíraje lhotejnost a nezájem, odpochodoval do své boudy.

Chvíli se nic nedělo. Pak se dvě slepice zastavily a začaly si prohlížet Alíkovo dílo. Nejdříve se dívaly jedním očkem, pak druhým na tu boudu, co pro ně ušil, než zašel do té své. Ale pak raději ustoupily.

První se blíže odvážil kohout. Ne, že by byl nejhloupější, ale pořád potřeboval slepicím dokazovat, kdo je tady pánem. S Alíkem se už totiž párkrát popral, a pokaždé to pro něj skončilo ostudou. Zobnul si sám, popošel až ke hranici, a když se Alík se svým obvyklým zuřivým štěkotem nevyřítil, zakokrhal, že vše je v pořádku a že jeho družky mohou přijít. Jedna po druhé se opatrně přibližovaly. Kohout nezobal; stál nad nimi jako pán a ochránce a rozhlížel se.

Zbytky z oběda jim zřejmě chutnaly. Nejdřív jedna, pak druhá jedním drápem, a hned celou nožkou přestoupily přes hranici a vesele zobaly.

Náhle z boudy vyletěl žlutý blesk, proletěl nad zakázaným územím, a…  chňap!

Alík držel v zubech hrst peří, prskal, a nechápavě se rozhlížel.

Slepice ustrašeně kvokaly ze všech koutů dvora. I kohout stál opodál a zíral na svou holou prdýlku. Alík zlostně vyprskl peří, potřásl hlavou, aby se zbavil i toho, které mu uvízlo v srsti.

Pak dlouho hodnotil situaci. Nakonec srovnal talíř, rozházel ještě pár drobtů a vydal se zpět do boudy.
 

Ve tmě boudy zářily jeho oči jako uhlíky.
...............................

Příští pátek přišla paní učitelka spěšným krokem do třídy, nechala hromádku sešitů upadnout na stůl a už, ještě vestoje, otevřela jeden z nich a začala číst.

Při čtení se procházela mezi řadami. Když četla poslední věty, stála vedle mé lavice. „...oči jako uhlíky,“ dočetla a položila otevřený sešit přede mne. „A nezapomeň si to obalit.“

Dodnes cítím ve vlasech její pohlazení.