Zloději času

Zloději času.

„Tak na dalších padesát, starej brachu!“ zahlaholil jeho přiopilý spolužák Jaromír Sobotka ze střední školy a pozvedl skleničku s burbonem. Ani nečekal, až si s ním oslavenec Petr Fišer přiťukne a lačně ji do sebe vyklopil.

„Ta píše,“ řekl a otřel si rukou potřísněná ústa a zavrávoral. Nebylo to poprvé.

„Ten ji má... ten ji teda fakt má,“ poškleboval se další Fišerův spolužák Roman. „Do půl hodiny, padne, to vám povídám. Půl hodiny, maximálně hodinu a je na podlaze! Stopuju to, přátelé, stopuju!“

Trvalo to přesně sedmnáct minut.

Roman rozhodil rukama. „Neříkal jsem to? Huž je na zemi. Do pár let se uchlastá, to vám povídám. Jarda už má problémy s játry, má dnu, cukrovku a stejně si nedá říct. Nikdo s ním nic nezmůže. Ani jeho žena, viď Sobotko. No nečum na mě takhle blbě.“

Roman se obrátil k Petrovi Fišerovi a mluvil dál, jakoby tam Sobotka vůbec nebyl. „Když to takhle povede dál, moc mu nezbejvá.“

„Co blbne?“ Petr Fišer nechápavě zavrtěl hlavou. Sám moc nepil, v požívání alkoholu byl umírněný. Své pravidlo neporušil ani na oslavě. Aspoň mohl vše vnímat s jasnou myslí.

Petr Fišer pracoval v energetických závodech, kde vyřizoval reklamace. Formuláře, papírování, štábní kultura. Pořádek a řád. Byl přesný, systematický a dochvilný. Jeho šedivé tři obleky byly vždy čisté. Vlasy měl krátké, zastřižené a pečlivě učesané. Jeho pěšinka byla jako pravítko.

V pondělí míval k večeři filé s kaší. V úterý měl řízek. Kupoval si ho už obalený v řeznictví U supa, nesnášel zapatlané ruce od vajíčka a nalepenou strouhanku na nehtech a pod nimi. Ve středu chodil do hospody U Habásků na nakládaný hermelín a utopence. A tak to pokračovalo až do neděle. Pravidelnost a řád.

Žil sám. Vlastně ne, nežil úplně sám. Jeho družkou mu byla želva, které říkal A15. A15 byl v práci jeho nejoblíbenější formulář.

Žil si docela spokojeně ten svůj šedivý život. Ale oslava padesátých narozenin ho uvrhla do nostalgické nálady.

Uvědomil si, že mu život tak nějak proklouzává mezi prsty. Léta plynula sterilně stejně. Jeden rok za druhým. Žádný zvrat, žádné vybočení.

„Kap, kap, kap,“ řekl Petr nahlas.

„Cože? Co to meleš? Jsi našrot?“ zeptal se jeho nejlepší kamarád David Jirman a objal ho kolem ramen.

„Nejsem na šrot. Jenom si představuju, jak mi život odkapává z baňky jako z nějaké infuze. Kap, kap, kap. A za chvíli bude baňka prázdná... konec.“

David ho pustil, odstoupil od něho a zamračeně si ho prohlídl od hlavy k patě. Potom tiše hvízdl. „Ty vole, ty máš depku! Ty... ty si nikdy nemíval depku!“

Petr Fišer pokrčil rameny. „Nemíval. Všechno je ale jednou poprvé.“

David přikývl. „Jo, padesátka, kamaráde... potřebuješ nějakou změnu. Potřebuješ, aby tě někdo někam nasměroval a kopnul tě do zadku. Aby ses rozběhl.“

„Hm.“

„Hele... ty si přece kdysi na škole psal ty pěkný básničky. A povídky.“

„Jo, jenže jste se mi už tenkrát smáli.“

„Byli jsme puberťáci. Tenkrát bylo tenkrát.“

„Hm.“

Přesně jak to řekl David, nejlepší přátelé jsou od toho, aby vás, když bloudíte, natočili tím správným směrem.

Asi za týden, když přišel Petr Fišer do práce, zastavil ho recepční. „Pane Fišere, včera večer vám tady kurýr nechal tuhle obálku.“ „Pro mě? Nejde o omyl?“ divil se pan Fišer. Nikdo nikdy mu do práce nic neposlal.

„Je to pro vás. Pan Petr Fišer. Tady to je na tý obálce napsaný.“

Uchopil podávanou obálku a nedůvěřivě si ji prohlížel, jako by v ní měla být bomba. V kanceláři ji položil na desku pracovního stolu a vedle ní svůj ošoupaný kufřík. Nejdříve otevřel kufřík a vyndal z něho ovoce, jogurt a termosku s kávou. Ale jeho pohled fascinovaně se nemohl odtrhnout od obálky. Nechtělo se mu ji otevírat, bál se, že tam bude něco nepříjemného. Něco, co mu naruší jeho zaběhnuté rituály. Nechtěl žádné narušení rituálů. Obával se změn. Nakonec ale neodolal. Když ji otevřel, zprvu nechápal. V obálce byla ještě menší obálka a na ní bylo napsáno: POZDNÍ DÁREK, AMIGO. BĚŽET UŽ MUSÍŠ SÁM! Otevřel i tu menší obálku a v ní našel potvrzení o zaplacení kurzu tvůrčího psaní a dispozice.

„David. No jasně David,“ hlesl a začetl se do dispozic.

Nové prostředí a noví lidé pro něho znamenali stres. Objekt Kulturního centra zahrada na Chodově našel bez problémů podle vytištěné mapky. Při vstupu do centra se ještě cítil dobře. Byla tam spousta dětských kreseb na stěnách a zrovna tam také končila nějaká akce a ze dveří vyběhlo spousta dětí v maskách a pištělo. Chvíli je pozoroval. On žádné dítě neměl. Ale jak stoupal po schodech v prvním patře, kde se měl kurz konat, tep se mu zvyšoval.

Dostavil se s velkým předstihem, aby tam byl mezi prvními. Měl lepší pocit, když někam dorazil a ještě tam skoro nikdo nebyl. S prostředím se tak nějak lépe sžil.

Opravdu tam byli dosud jenom tři lidé, kteří se navzájem po očku rozpačitě prohlíželi. Pozdravil, posadil se až dozadu, vyndal svůj nový blok a dvě plnicí pera. Nosil vždy náhradní, nerad by si od někoho půjčoval, kdyby první zklamalo. Pečlivě vše srovnal. Místnost se postupně začala zaplňovat lidmi různého věku. Snažil se odhadovat, co kdo dělá. Co třeba ta culíkatá, co si nervózně hrála s propiskou? Pořád s ní cvakala. Tu mít tak doma, pomyslel si s hrůzou. Pořád by mu cvakala s propiskou, přepínala televizi, mlátila s hrncema. Kdepak. Nebo támhle ten samolibej pásek. Co si o sobě myslí? Že je pupkem světa? Ale támhleta paní je sympatická. Je stejně vyjukaná, jako já, pomyslel si a usmál se na ni. Přicházeli další účastníci kurzu a musel konstatovat, že vypadali ve valné většině velmi sympaticky. To by mohla být dobrá parta, doufal.

Židle byli už skoro všechny obsazené, když do místnosti vplula ona. Všichni hned ztuhli. Nebylo divu, každý ji přece znal. Byla to krásná a mladá televizní reportérka Jolana Hrabáková. Několik let byla skoro neustále k vidění v televizních novinách. Poslední dva měsíce sice najednou z obrazovek zmizela, ale to neznamenalo, že by na ní někdo zapomněl. Ani omylem.

Jolana byla udýchaná, evidentně spěchala, aby stihla začátek. Byly volné poslední dvě tři místa. Dvě sousední židle, kde seděl Petr Fišer a další vedle toho samolibého mladíka, který teď ještě k tomu vypadal jako démonický svůdce. Ten se hned na ní usmál a poodšoupl prázdnou židli. Jolana se na něho podívala, ale jakoby ho nevnímala. Nevzala ho na vědomí. Pátravě se rozhlédla a její zrak spočinul na Petrovi Fišerovi. Oči ji zajiskřily, zlehka se usmála a zamířila rovnou k němu. Ostatní za ní fascinovaně otáčeli hlavy jako při tenise za míčkem. To až poví doma! Petr Fišer, nechápal, proč míří k němu a cítil, jak asi rudne. Zastavila se před ním a v té chvíli pociťoval, že už prostě musí být rudý, vždyť dostal málem infarkt.

„Máte tady volno?“ zeptala se.

Přikývl, odpovědět nahlas by nedokázal.

Sedla si vedle něho, zrak jí sklouzl na jeho sešit a zasmála se. „Pěknej obrázek.“

Na vrchní listě byl zobrazený oranžový orangutan a vyšpulenou prdelí.

„Jiný neměli,“ špitl, jakoby musel infantilní výběr obhájit.

Opět se ozval její zvonivý optimistický smích a naklonila se k němu, jakoby se znali spoustu let. „Jen nepovídejte, takovej pěknej zadeček...“

A tak se s tou rozpustilou, chytrou a krásnou redaktorkou seznámili. Jejich první debata se točila okolo oranžového orangutana a jeho prdelky. Dosud se nikdy nebavil s ženou o opičím zadku, natož s tak krásnou a známou celebritou. Vůbec nechápal, proč si k němu přisedla a proč se s ním vůbec baví. Nebyl naivní. Ona hvězda a on taková šedivá myška? V té chvíli mu tok myšlenek přerušil příchod impozantní a velmi přívětivě se tvářící lektorky. Usmívala se a s ní jakoby do místnosti vplula dobrá nálada a optimismus.

Lektorka byla známá scénáristka a televizní dramaturgyně. Nejdříve se představila a potom vyzvala ostatní, aby něco řekli o sobě.

Když přišla řada na Jolanu, lektorka řekla: „No, Jolano, ty se asi moc představovat nemusíš, tebe všichni znají. Ostatním chci jenom říct, že tady s Jolanou se známe z Novy, proto si tykáme. Já bych spíš chtěla tady o Jolaně sama říct, že je nejenom dobrá reportérka, ale také velmi dobře píše.“

„Nepřeháněj, Markéto, teprve začínám.“

„Žádnou falešnou skromnost, Jolano. Jsi velmi dobrá, tvoje texty se dobře čtou a mají spád.“

„Díky, Markéto.“

„Nemáš zač. Přátelé neříkám to nadarmo, už jsem četla některé její povídky a tady Jolana má také rozepsaný román. Já sama jsem Jolanu požádala, zda by se tohoto kurzu nezúčastnila. Bude fungovat trochu jako moje asistentka. Její tvorba je velmi inspirativní nejen pro mě, ale myslím, že bude i pro vás. Tak další. Co vy?“ řekla a pohlédla na Petra Fišera.

„Ehm, já.“ Postavil se a malinko se uklonil. Vypadalo to trochu škrobeně a u ostatních to vyvolalo smích.

„Jmenuji se Petr Fišer, pracuji v jednom energetickém závodě v...“ podíval se úkosem na Jolanu, která ho sledovala jako ostatní. „Pracuju v marketingu. Máme na starosti interní i externí komunikaci.“

„Aha, tak to tento kurz se vám bude hodit. Pracujete u vás tedy v pí ár?“ zeptala se lektorka Markéta.

Petr Fišer si vzpomněl na stohy vyplněných formulářů a tabulek. „Tak nějak,“ řekl.

„Skvělé, tak to tady máme dalšího kreativního člověka. A dál tedy, kolik je vám let?“

„Ehm...“ neubránil se tomu, aby se znovu úkosem nepodíval na Jolanu.

„Je mi čtyřicet šest let,“ řekl upjatě.

Ještě vyprávěl, jak jako malý psal básničky a povídky a že kurz dostal darem od svého nejlepšího kamaráda.

Lektorka Markéta po představení kurzistů nastínila celý plán kurzu a začala s první lekcí. Její výklad byl zajímavý a všechny hned pohltil. První lekce se mu moc líbila. Další jakbysmet. Z Petra postupem času opadl ostych a začal se na další lekce těšit. Dostávali domácí úkoly, které byly dobrovolné, ale on je vždy velmi pečlivě napsal. Nevynechal ani jediný.

„Není to špatné, jak píšete, Petře, ale je to příliš škrobené. Zkuste se při psaní trochu uvolnit. Pak se uvolní i vaše postavy. Ty dialogy by měly být trochu lidštější. Vždyť přece s kamarády v hospodě nemluvíte o fotbale spisovně, ne?“ hodnotila Markéta jeho příběh.

„Hm. To asi ne.“

„Tak vidíte. Já si prostě představuju, když chlapi mluví v hospodě o fotbale, tak tam prostě nějaký ten blbec, kretén, debil padne. Asi se nemýlím, že?“

„Ne.“

„Vidíte. Klidně to tam napište.“

„Dobře.“

Petr Fišer se svědomitě snažil, ale Jolanině lehkosti psaní se vyrovnat nemohl. Ale to nebylo důležité. Důležitější pro něho byla Jolana samotná. Bylo to zvláštní, ale Jolana si ho nějak oblíbila. Přemýšlel proč, ale nakonec nad tím přestal bádat a podal se proudu jejich nově vznikajícího přátelství. Moc se mu líbila. Moc. Rád by i něco víc, než bylo pouhé přátelství, ale jí bylo dvacet sedm let. A byla atraktivní. Byl to holý nesmysl, ale naděje umírá poslední, to je přece známá věc.

„Co jít do divadla, nešla bys někdy?“ zeptal se jednou na konci další lekce opatrně a byl v očekávání odpovědi tak napjatý, že se na ní ani nedokázal podívat.

„Jasně. Proč ne. Ráda. Teď mám času dost, co... no prostě mám času spoustu. Před tím jsem prakticky začátky divadla neměla šanci stihnout, hlavně když jsem měla živáky.“

„Co že si měla?“¨

„Živý vstupy. V novinách. Radši jsem dělala klasické repky, sestříhala jsem si je a bylo. Mohla jsem jít domů.“

Navštívili představení Manželské vraždění v Divadle Na Jezerce. Moc se jim to oběma líbilo.

„Ten Dušek je fakt svkělej, skvělej!“ rozplývala se Jolana.

„Byl bezva. A ta Nataša taky.“¨

Zašli si spolu ještě vedle do restaurace dát něco k pití. Usadili se, dostali nápojové lístky, když Jolana náhle zbledla.

„Co ti je?“ zeptal se starostlivě Petr.

Neodpověděla a najednou zavřela oči a svezla se ze židle. Spadla na podlahu. Okolo šla servírka a vyjekla. Jen tak tak že neupustila tác s pitím. Petr a další dva muži se okamžitě vrhli k Jolaně.

„Jsem zdravotní sestra, pusťte mě k ní,“ prodrala se skrz ně postarší korpulentní paní. Za chvilku se jí podařilo Jolanu přivést k vědomí. „Stalo se vám to už někdy?“ zeptala se zdravotní sestřička.

„To je v pořádku, chodím s tím k doktorovi, to je dobrý.“

„Opravdu?“

„Ano. Děkuji vám moc.“

Petr ji podpíral a odvedl ji do jejího auta.

„Odvezu tě.“

„Vždyť nerad řídíš. Já to zvládnu sama.“

„Ať tě ani nehne!“

Když ji vezl domů, usnula. Byla opravdu hodně vyčerpaná. Musel ji chvilku budit, když dorazil na sídliště Barrandov, kde bydlela.

„Hele, Jolano, nevím, jestli chceš o tom mluvit, ale... co je s tebou?“

Usmála se. „Neboj, nic hrozného to není. Jsem prostě jenom takové vižle. A jsem strašně přepracovaná, víš, to je vše.“

„Určitě?“

„Určitě.“

„Aha. Tak to jsem rád.“

„Děkuju, jsi zlatej,“ řekla a dala mu pusu. Krátkou a letmou ale na rty.

„Nechceš půjčit auto?“ nabídla mu.

„Ne, dostanu se domů tramvají, to je v pohodě. Ale díky.“

„Já děkuju. Bylo to moc prima. Je mi s tebou fajn.“

Poslední věta ho dostala do sedmého nebe. Pořád si ty věty v duchu opakoval. Celou cestu tramvají na ni myslel. A na tu pusu. Byla sice letmá, ale byla. Jeho fantazie se rozeběhla naplno a začala spřádat plány.

Doma si hned vložil do vyhledávače její jméno a vyjela mu spousta odkazů. Pustil si i jednu reportáž, v které vysvětlovala důvody svého odchodu z televizní obrazovky. Říkala v ní své kolegyni: „Chtěla bych předejít veškerým spekulacím. Vedení televize se ke mně chová korektně, odcházím pouze ze zdravotních důvodů. Je to únavový syndrom. Víte, pořád jsem jenom točila a točila. Nedbala jsem na to, když jsem měla chřipku, nedbala jsem na to, když jsem měla angínu, prostě jsem jenom točila a točila. A to nasazení si prostě vybralo svou daň. Musím si dát zdravotní pauzu. Ale to neznamená, že se na televizní obrazovky nevrátím. Udělám pro to všechno, aby ano. Opravdu všechno. Nebojte, zase mě uvidíte.“

V této reportáži Jolana působila opravdu přepadle.

I když vypadala unaveně, scházeli se dál a sbližovali se. Už několikrát byla dokonce u něho doma. Kvůli ní si dokonce koupil kuchařku mexické kuchyně, kterou měla ráda. Bortil jeden rituál za druhým. Žádné filé v pondělí se už nekonalo.

„Jsi pro mě múza,“ řekl, když dojedli kuřecí burrito, které ten den uvařil. Povedlo se mu.

Uvelebili se v obývacím pokoji a pustili si Absolventa. Při jeho sledování si opět uvědomil, že i oni s Jolanou jsou na první pohled nesourodá dvojice. Dosud se tomu vyhýbal, ale ten film ho vyprovokoval. „Hele, proč se se mnou vlastně scházíš. Jsem o hodně starší, ty máš okolo sebe samé hvězdy, podnikatele, politiky, umělce... proč já? Proč se mnou ztrácíš čas?“

Chvíli přemýšlela, než odpověděla. „Víš, ty jsi... prostě taková má jistota. Můj táta zdrhl, když mi byly dva roky. Od té doby máma chlapy zavrhla.“

Petr se ušklíbl. „Takže je to klasický vzorec. Ty hledáš ve mně otce a ne chlapa.“ řekl zklamaně. Ostatně, co si to namlouval? Byl naivní. Člověk prostě někdy nechce vidět nějaké věci do očí bijící. Ale vždyť proč ne? Takové dvojice, kde je velký věkový rozdíl přece existují! Jenže ten chlap té ženské většinou něčím imponuje. Čím ji imponuješ ty?

Zamyšleně si ho prohlížela s našpulenými rty. „Víš, že když usilovně přemýšlíš, krabatíš čelo?“

„Opravdu?“

Pohladila ho po tváři. „Nejsi pro mne jenom otec. Nejsi pro mne jenom kamarád. Jsi něco víc.“

„Chceš mě ukonejšit. Vím. Díky, ale nemusíš. Je lepší se podívat realitě do očí a...“

„Nech toho. Už mlč, prosím tě.“

A pak se to stalo. Naprosto zcela přirozeně. Překřížila ruce, uchopila spodní okraje mikiny a přetáhla ji přes hlavu.

Zůstal zírat s pootevřenou pusou na její malá prsa s růžovými bradavkami. Nebyl schopný zareagovat. Postavila se a rychle si rozepnula zip u kalhot, zavrtěla se, kalhoty sklouzly a tak trochu chlapským způsobem je ze sebe skopla. Potom se na něho posadila a...

O dvě hodiny spolu leželi v ložnici, kam se v průběhu milování přemístili, protože se Petr necítil v obýváku uvolněně. Připadalo mu to tak nějak nepatřičné. Jolana se mu za to trochu posmívala, ale jenom trochu.

Když na něm seděla a byli v extázi, začala mu šeptat do ucha a strašně silně mu tisknout hlavu. „Saír de min, vai a neh. Saír de min, vai a neh. Saír de min, vai a neh.“

„Proboha au, co to děláš, to bolí!“

Nepustila, naopak ještě víc stiskla. „Saír de min, vai a neh. Saír de min, vai a neh. Saír de min, vai a neh,“ dál šeptala.

„Přestaň to bolí! Odtáhl ji ruce, rázem povolila a celá jakoby zvadla. „Co si blbla?“

„Odpusť, to vášeň, víš,“ špitla.

„Hm. Zvláštní. A co si to říkala.?“

„Ále. To byly takový... taková slova lásky, víš.“

„Aha. A co to bylo za řeč?“

„To já sama nevím.“

„Hm. To je dobrý. Hele, co to s tebou je? Ty jsi úplně zelená! A zpocená!“

„Promiň, potřebuju spát. Chci spát. Nezlob se.“

Schoulila se vedle něho a okamžitě usnula.

Ráno se probudila a byla daleko čilejší. Jenom on si připadal jako zmlácený. „Asi nejsem zvyklý, že vedle mě někdo spí. A taky už nejsem zvyklý se milovat.“

Usmála se, dala mu letnou pusu a vstala. Když ji chtěl stáhnout zpět do postele, vyklouzla mu.

„Promiň, spěchám. Mám schůzku. Pracovní schůzku, neboj. Ty koukáš, kdyby ses tak mohl vidět.“

„Jak koukám?“

„Víš, co je zajímavý? Že vždycky, když se chlap se nějakou ženskou vyspí, tak si myslí, že jí tím dobyl jednou pro vždy a nyní mu zcela patří. Jako dobytej hrad nebo co. A může plenit a drancovat. Že má na to nezpochybnitelné právo.“

„Ale já...“ Petr byl jejím chováním zmatený.

„Spěchám, broučku. Pa. Ozvu se.“

Ale neozvala se.

Petr ji nedokázal zastihnout několik dní. Nebrala mu telefon. Ani na kurz tvůrčího psaní nepřišla. Není s ní něco? Stýskalo se mu po ní. Nechápal, proč ho najednou odvrhla. Nakonec udělal fintu, že si půjčil telefon od kolegy a zajel s ním do sklepa, aby ho někdo neslyšel. Vytočil číslo, které znal zpaměti.

„Jolana Hrabáková,“ ozvala se svěžím hlasem.

„Tady... tady Petr. Co s tebou je? Já se bál, jestli se ti něco nestalo!“

Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Nestalo?“ ozvalo se pak. „Ty se nedíváš na noviny? Vždyť už jsem zase každej den v televizi. Co by se se mnou mělo stát.“

„Aha. No... vždyť víš, že televizi nemám.“

„A jo vlastně.“

„Můžeme se vidět?“ zeptal se a skoro ani nedýchal, jak byl napjatý. „Hele, Petře, nezlob se, ale já teď nemám vůbec čas. Reportáže, do toho dělám občas Snídani... asi půjdu i do Ordinace. Mám to fakt nabitý.“

„No ale nějakou skulinu bychom přece někde vyšetřili, vždyť...“

„Ne. Nevyšetřili. Já prostě teď nemám čas.“

„Copak ti se mnou nebylo dobře?“

Po chvilce zaváhání připustila, že bylo.

„Tak vidíš! Aspoň nějaké kafe. Před natáčením, nebo po něm. Odvezu tě zase domů.“

„Ne. Nemám čas. A... prosím tě, nevolej mi z cizího čísla. Je to ubohej trik.“

Zavěsila.

Zůstal stát jako opařený a zíral na telefon, jakoby ho právě uštkl.

Když se chlap nedokáže sám s něčím vyrovnat, často zamíří tam, kde najde spřízněné duše. Do hospody. I Petr Fišer zamířil do hospody U Habásků, kde si dal více piv, než bylo u něho obvyklé. Přiopil se a sedl si k tomu malému žlutému človíčkovi, co sedával sám v koutě. Byl to pán Vonk.

Petr si začal vylévat srdce. „Nevím si s tím rady, vždyť jsem nic špatně neudělal. Kdysi jsme se navzájem obdarovávali svým časem. Láskyplně a něžně. Opatrovali jsme se. A teď si najednou připadám, že je to úplně jinak. Že ten její čas chci sám pro sebe sobecky a zákeřně krást. Udělala ze mně...“

„Něco jako Zloděje času,“ doplnil pán Vonk.

„A... ano, trefné.“

Pán Vonk zasvěceně zavrtěl hlavou. „Nebojte. Tak to není. Nejste Zloděj času. To rozhodně ne.“

Petr Fišer ho už nevnímal, byl pohroužený do sebe a zklamaně vrtěl hlavou. „Nevím, co s tím! Já si vůbec nevím rady!“

Pán Vonk mlčel.

Často si lidé říkají, že mají obrovské starosti a trápení a najednou přijde taková rána, že se vše zrelativizuje a potom si nadávají, že řešili prkotiny, místo aby si užívali.

I Petr Fišer se do této situace dostal. Poslední dobou byl strašně unavený, bylo mu špatně od žaludku a tak navštívil lékaře.

Verdikt byl krutý.

„Bohužel, pane Fišere, je to maligní. A jsou to metastáze.“

„Prosím? Můžete mi to zopakovat?“

„Metastáze. Muselo vám přece být špatně už delší čas.“

„Ne.“

„To je divný,“ kroutil hlavou lékař.

Petr Fišer odešel od lékaře jako ve snách. Ten večer skončil zase v hospodě U Habásků a zase u stolu pána Vonka.

„Vím, nemusíte mi to vysvětlovat. Všechno vím.“

Petr Fišer na něho koukal a nechápal.

Pán Vonk pokrčil rameny. „Prostě tak. Vím. Umíráte. Ale nemusíte.“

Petr Fišer se trpce usmál. „To je moc prima, co říkáte. Prý nemusíte. To je teda fakt dobrý. Lékaři mluvili jasně. Tesy vyšly jasné. Všechno je to na hovno.“

„Nemusí.“

Petr Fišer kroutil hlavou a měl slzy na krajíčku.

„Opakuji. Nemusíte. Můžete se z toho dostat. Ale... má to ale.“

„Dostat? Nemožné.“

„Ale je.“

„Jo? A jak? Pánbůh udělá zázrak?“

„On ne. Víte... je to něco jako... znáte hru na babu?“

„Ano jistě. Taky jsem byl malé dítě. Sice je to už dávno, ale...“

„To je ten princip. Musíte to předat. Dát někomu babu.“

„Prosím? Co je to za nesmysl?“

„Žádný nesmysl. Tak to prostě je. Určitý počet lidí na rakovinu zemře. A určitý se zachrání. Jde o to, v jaké množině budete vy. Jestli to někomu... předáte. Jestli někomu ukradnete jeho čas. Pro sebe.“

Petr Fišer nechápavě zíral.

„Stanete se Zlodějem času. A budete žít.“

Díval se mu do očí a pán Vonk mu sáhl na zápěstí. V té chvíli najednou přestal Petr Fišer jeho slovech pochybovat. Věděl, že to myslí vážně.

„A když to neudělám? Neukradnu nikomu čas?“

„Zemřete.“

Přemýšlel. Za chvilku, když vyslovil otázku, odpověď dobře tušil, ale chtěl to slyšet. „A když někomu ukradnu čas?“

„Tak zemře on.“

„A co když to předá zase on? To bych se z toho mohl dostat! A nikoho nezabít.“

„Je mi líto, to už nelze. Řetěz není nekonečný. Ten další už vaši volbu mít nebude. Zemře. Buď vy, nebo někdo koho si zvolíte. Jehož čas si vezmete.“

„Ukradnu.“

„Správně.“

„To je příšerné! Tlačíte mě k... to přece dobrý člověk neudělá!“

„A proč si myslíte, že se říká, že umírají hlavně dobří lidé?“

„Ale tím pádem na tom světě zůstávají hlavně... pěkní zmetci.“

Pán Vonk se pobaveně usmál a oči se mu zaleskly. „Ano.“

„Vy! Vy mě svádíte! Ponoukáte!“

Pán Vonk pokrčil lhostejně rameny. „Ale to je přece moje práce,“ řekl nevzrušeně. „Každý máme svou úlohu. A vy máte dokonce luxus, že si to můžete určit osud sám.“

„Ale na cizí úkor!“

„Ano. Můžete si vybrat. Může to být někdo z rodiny, přítelkyně, přítel, kamarád, kolega, prostě koho si vyberete. Vy volbu máte v ruce. Ale nesmíte ho nenávidět. Nelze si vybrat nepřítele. Musíte si vybrat někoho, koho máte alespoň trochu rád.“

„To je hrozný.“

„Tak to prostě je. Když si to rozmyslíte, přijďte, řeknu vám, jak to provedete. Každý musí mít svou originální metodu.“

Bylo to strašné trauma. Nejdříve tuto možnost naprosto zavrhl. Ale jak se mu přitěžovalo, přistihl se, že o ní uvažuje. Když má tuto volbu, copak Bůh mu tak nedává možnost, aby ji využil? Copak nemá právě on zůstat naživu? Kdyby to tak nebylo, přece by takovou možnost nedostal! Neobelhávej sám sebe, takovou možnost ti nedal Bůh. Dal ti ji on. Pán Vonk. Nelži sám sobě, to nejde.

Den co den se jeho stav horšil. A nakonec se rozhodl, že svůj život příliš miluje nato, aby ho ztratil. Jeho volba padla na jeho spolužáka Jaromíra Sobotku. Stejně se o něm ví, že má do pár let zemřít, tak prostě zemře o něco dřív, no a co? Vždyť tu volbu dostal, tak jenom zvolí jednu z dvou alternativ. Každý by myslel především sám na sebe.

Bylo mu bídně, když přišel za pánem Vonkem. Nedokázal se mu podívat do očí. Ale pán Vonk ho neodsuzoval. On ne. Jenom mu vysvětlil, co má udělat.

„A to je vše? Mám mu jenom předat naší starou školní fotografii?“

„Ano, stačí, když se jí dotkne. A bude. Uzdravíte se. On zemře.“

Petr Fišer se kousl zevnitř do rtu, aby myslel na něco jiného. „Děkuji,“ špitl, zvedl se a spěchal pryč.

„Ahoj, Jardo, jak se vede?“ zavolal druhý den navečer svému spolužákovi.

„Petr? Ahoj, Petře,“ řekl Jarda nejistým hlasem.

„Co se někdy vidět, rád bych tě viděl.“

„Opravdu? No, víš... já... slyšel jsem o tobě. A o tvé nemoci.“

„Fakt? Od koho?“

„To je jedno.“

„Máš pravdu. Chci se... něco jako rozloučit. Rád bych tě navštívil.“

Jaroslavovi Sobotkovi se příliš nechtělo potkat se s umírajícím bývalým kamarádem, ale svědomí mu nedovolilo ho odmítnout.“

Petr Fišer našel starou zažloutlou fotografii jejich třídy. Vymyslel to tak, že mu ji podá, aby mu ji podepsal. Řekne mu, že si ji chce vzít s sebou. Na tu dalekou cestu.

„Ahoj,“ pozdravil Jardu, když mu odevřel dveře.

„Pojď dál.“

„Co si dáš? Kafe? Panáka? Vínečko?“

„Máš pivo?“

„Nějaký najdu.“

Spolužák mu nalil pivo a sám si udělal čaj.

„Ty a čaj?“ podivil se Petr.

„Ále. To víš. Tak co...“ spolužák byl rozpačitý. Jejich konverzace byla rozpačitá. Celé to bylo násilné, nervózní, upnuté. 

Petr Fišer měl fotografii uschovanou v náprsní kapse saka. Jak mu ji podá, bude to hotové. Už to nepůjde vzít zpět. Ale bude zdravý! A živý!

Odhodlával se skoro půl hodiny. Je to přece opilec, už pro tebe nic neznamená a ty budeš moci žít. Ještě na tom světě uděláš něco užitečného. Půjde pracovat do nadace, budeš pomáhat lidem. Co on? On bude jenom dál a dál konzumovat další a další lahve. Potom skončí v nemocnici a bude přítěží pro všechny. Budou se muset o toho opilce starat, platit drahé léky. No tak, hecoval sám sebe. Konečně si odkašlal. „Víš, chtěl jsem... abys mi podepsal fotku, víš...“

„Fotku? Jo, když už jsme u těch fotografií, ukážu ti svou novou partnerku. Je skvělá.“

„Cože? Ty?“

„Jo, už je to tak.“ Tvář jeho spolužáka se rozzářila. Vstal a přinesl mu fotografii. Najednou mluvil o překot a bylo vidět, jak je šťastný. „Vím, vizuálně nic moc, ale já taky nejsem Delon, no ne! Ale je strašně hodná. Potkali jsem se ve skupině. A představ si! To mi nebudeš věřit. Já na stará kolena... budu táta!“

„Cože?“

„Jo jo, kamaráde! Budeme mít holčičku. Už to víme. Ještě ti ukážu ultrazvuk. Jenom chvíli počkej, mám ji v ložnici.“

Ale Petr Fišer nečekal. Zvedl se a odešel pryč. Nedokázal to.

Za čtrnáct dní byl už v nemocnici a jeho čas se chýlil ke konci. Umíral. Náhle, vůbec neohlášena, ho přišla na chvilku navštívit Jolana. Pobyla ale jenom pár minut.

„Už musím, mám natáčení, víš. Já... chtěla jsem ti poděkovat. Za všechno.“

„Já ti chci poděkovat. Za tu nejkrásnější noc v mém životě.“

Jolana se nervózně prohrábla vlasy a vstala. „Tak už jdu.“ políbila ho na tvář. „Sbohem,“ řekla a odchvátala pryč.

Pár sekund na to se v pokoji zjevil pán Vonk. „Vaše dobrá přítelkyně, že?“

„Ano. To je ta, jak jsem vám vyprávěl. Jak se to potom zvrtlo.“

„Vím. Když jste se pomilovali, že?“

„Ano.“

„Ale stejně jste byl rád, že jste spolu nějaký čas byli, že ano?“

„Ano. Vždycky jsem si říkal, že mám obrovské štěstí. Ona tak krásná žena a chytrá, žádoucí, mediální hvězda.“

„Říkal jste si, jak to, že se s vámi baví, že?“

„Ano, jak to víte?“

„Vy obyčejný člověk a ona... hvězda.“

„Měl jsem štěstí.“

„Štěstí.“ Pán Vonk se smutně usmál. „Štěstí. Když myslíte.“

„Rozsvítila mi život.“

„Ano. Život. Víte... víte, že nedávno měla rakovinu lymfatických uzlin?“

„Cože, to vůbec nevím!“

„Chodila na ozařování, ale bylo to marné. Měla metastáze. Neměla nejmenší šanci, dokud... dokud nepotkala mě. Pak se z toho dostala.“

„Vážně? A proč mi neřekla, že má potíže? Pomáhal bych ji.“

Pán Vonk se významně pousmál. Skoro smutně. „Protože...“

Petr Fišer se klepnul do čela. „Ach tak. Bože ona mě nechtěla zatěžovat a já pořád žvanil a žvanil. Unavoval jsem ji těmi malichernými blbostmi. Svou touhou. Svou...“

Pán Vonk přerušil jeho proud sebeobviňování. „Nechtěla zatěžovat... nikdy vás nenapadlo, že se s vámi přátelila... že měla třeba postraní úmysly?“

„Postranní úmysly?“ V té chvíli to Petrovi Fišerovi došlo. „Ona byla?“

Pán Vonk přikývl. „Zlodějka času. Vašeho času.“

K O N E C