respekt k básnickému slovu IV. - o subjektivitě

Vždycky jsem měl problém s příliš úspěšným rčením, které jaksi vzniklo hrou na struny nízkých pudů. Několikrát jsem si sbalil kufry, že v takové zemi žít nebudu, ale při celní kontrole jsem většinou neprokázal dostatečnou zahraniční hotovost a nebyl jsem, bohudík, do cizí, skvělé, spravedlivé a svobodné země vpuštěn. Ale časem jsem si uvědomil, že mnohem horší jsou emblematické symboly s nimiž zpočátku člověk problém nemá, nechá je se opevnit a časem zjistí, že si jimi nechal zdeformovat život. Jedním z nich je rčení, že: všechno je subjektivní.

Lidé, kteří to masivně říkají, většinou zneužívají neznatelnou či neviditelnou (neuchopitelnou?) hranici mezi soukromým a veřejným prohlášením. Takže se snadno stane, že veřejná osoba, místní etablovaný kritik (Zbora) se při veřejné debatě o vhodnosti udělení kritického výběru odvolává na tuto (soukromou) subjektivitu k níž ještě dodává názor, že: schopnost rozeznat kvalitní dílo, která je prakticky vždy (pokud pomineme čistě formální stránku věci) víceméně subjektivní. A na konci odstavce ještě dodává: To je důvod, proč se tak nerad účastním přestřelek nad literárními díly, kde je často patrná dojemná snaha najít za každou cenu vhodný argument pro podporu svého názoru, ze kterého se jeho nositel nehodlá hnout ani o píď. (celý jeho diskuzní příspěvek -> zde). Schopnost rozeznávat není subjektivní. Schopnost je veřejně uznaný souhrn faktických znalostí, vzniklých studiem nebo dlouhodobým zájmem. Sic nesouhlasím s mnoha názory Jana Štolby nebo Karla Pioreckého, neupírám jim schopnost rozeznávat literární atributy spojené s veřejnými hodnotami, natož abych jim místo námitek napsal, že neustále v něčem šťourají.

Nesdílím takový názor. Existuje řada objektivních věcí, které se opírají o tzv. fakta. I v literárních textech jde o fakty. Bohužel se najdou zastánci subjektivity, kteří jsou schopni zpochybňovat veřejná fakta o holokaustu, o fukušimské elektrárně, o heparinovém vrahovi. Na pomezí faktické porážky pak leží úspěch Kajínkovy kampaně o nevinně, události kolem kompromitace Věcí veřejných, skutečná potřebnost daňové reformy a v soukromém sektoru myšlení zatajená rasová nesnášenlivost nebo partnerská nevěra. V mnoha filmech nevěrný, ale sympatický darebák prohlásí přistižen inflagranti: "to není tak, jak si myslíš". Ale vážně. Fakty bývají časty poraženy vstupním nedostatkem dat nebo sympatiemi vůči darebákům nebo z nedbalosti a pohodlnosti. Nutno dodat, že vedle přirozených situací působí i korupční mechanismy vedoucí k vědomé manipulaci s fakty.

V naší - literární situaci se lze setkat se všemi alternativami vytvářených i skutečných faktů. Na základě nějakých, mnohdy nejasných, faktů mají potom různé osoby přesvědčené postoje, které bývají základem neoblomné pozice. Výhodou internetového diskurzu je navíc i možná a neškodná virtuální smrt, kdy za hlásané názory může být nick dočasně banován nebo i smazán. Faktickému nositeli se fyzicky přitom nic nestane. Přejmenuje se a jedeme dál.

Vraťme se však na chvilku zase k subjektu, byť to nebude zcela vyčerpávajícím způsobem. V současnosti se od pojmové figury subjekt - objekt spíše upouští. Karteziánský subjekt počatý Descartesem byl postupně rozkládán a vyprazdňován do dnešní mlžné podoby různými názorovými proudy. Heidegger nahrazuje pojem subjektu pojmem bytí-tu (dasein), čímž v prostoročasu vymezil "neutrální" bod, (procesuálně vzato trajektorii), pozorování v souladu s relativistickou fyzikou. Subjekto - objektová figura však přežívá do dnešních dnů dál. Přes různé dílčí modifikace lze souhlasit např. s pojetím Slavoje Žižeka, že subjekt je nahodilé gesto, které již Lacan identifikoval v situaci bytí metaforou: cogito je subjektem nevědomí, čímž vzal v úvahu určitý rys nejasnosti, kudy a kam se trajektorie onoho bytí-tu pohybuje. Oscilace mezi vědomím a nevědomím byla dále podkladem např. pro Alici Klikovou, aby mlžnému bytí-tu přisoudila střídavé "neautentické" plánování autenticity ve vědomí a nevědomou pouť k autentickému jednání. Důsledkem takových uvažování je rozmlžené rozlišení mezi subjektem volně jednajícím a objektem subjektu pozorovaným zvenčí, přičemž se spekuluje v různých rovinách, zdali Heideggerovské bytí-tu je univerzalizujícím pokusem sjednotit volní a pozorované spektrum subjektivit nebo zdali je bytí-tu pouhým volním bytím, (podle Nietzscheho). Podle mého názoru nemá sice volní subjekt plnou možnost ovlivnit cizí data o sobě, nicméně podoba těchto dat není úplně v moci objektivizujícího (pozorujícího) okolí; proto pojem bytí-tu skutečně shrnuje situaci subjektu včetně oné performativní složky jevení se subjektu navenek.

V postmoderní éře, aniž by došlo k redefinici subjektu nebo bytí-tu, se různými způsoby "relativizuje" spektrum jevení se volního jednání a pozorování subjektu. Vzniká centrální pojem identity, který není ničím jiným, než simulakerním (zdánlivým) pokusem vymezit ono bytí-tu čili lidově subjektivitu. Určitým neštěstím těchto postupů, které jinak odhalily různé mechanismy interakcí a vztahů mezi různými podobami a shluky bytí-tu, je obecné ztotožnění relativizování, jako vědecké metody pozorování a diskurzu (výpovědi o pozorování) s relativismem, který skutečně zbožštil libovolnost volního usuzování do všeobjímajících mezí. Avšak postmoderní relativizování jako systematické objasňování vztahů v identifikačních strukturách není a nikdy nebylo relativismem, coby autonomizujícím gestem odmítnutí cizího bez následného diskurzu čili podpora názoru, ze kterého se jeho nositel nehodlá hnout ani o píď. Relativismus je obludný únik z reality, který není a nikdy nebyl cílem postmodernistů. Bohužel se chápání postmodernismu ve veřejnosti neopírá příliš o fakta, ale o dojmy ze slovesa relativizovat. Zatímco postmodernisté neopouštějí při svém relativizování diskurzivní závaznost, veřejný úzus relativizování naopak provádí jako autonomii vlastního názoru a to navzdory všemu a zcela bez diskuze. Lpění na pozici relativismu předvádí především politika, která např. částečný požadavek budoucích správců soukromých důchodových fondů bez diskuze - na základě zmanipulovaných a mocensky nediskutovatelných faktů - vylučuje skutečné vyjednávání tím, že usiluje o "nutnou" globální restrukturaci důchodového systému, nejlépe nevratným způsobem. Podobně i zde na literárním serveru redakce nedůtklivě spíše odmítá (často bohužel také nekonstruktivní) debatu o faktických principech kritiky, jež nejsou zdaleka jen formální. Tomu se říká totální přivlastnění veřejného prostoru, jemuž má asi společnost pouze přihlížet. Skoro se zdá, že relativismus by dnes mohl být identifikován v souhře s novopozitivistickou anglosaskou analytickou školou. Určitou slepou uličkou tohoto uvažování, ale i indikátorem (nechť pánové Searl či Quine odpustí) je úplná absence volního subjektu a zbožštění mechanistického kauzálního chování v katarzi slepých příčin. Analytická škola svým redukovaným zkoumáním procesů a mechanismů opouští člověka, a stává se totálně nelidskou - kosmickou.

Jak jsem uvedl výše, postmodernisté usilovali a usilují o vyjevení identit v bytí-tu a zaměřují se na popis vztahů mezi nimi. Vedle postmodernistů filosofové frankfurtské školy (zejména Habermas) upevňují vztahování identit mezi sebou stále pomocí konfigurací subjekt objekt, přičemž jejich přínosem jsou, podle mého názoru, antropologická východiska vedoucí k novému uspořádání této figury do diskurzivní podoby subjekt - subjekt. Konkrétně to znamená opuštění premisy mezilidského hodnocení bytí-tu (subjektivity) coby objektu. Nezvěcňuje se tím lidská podstata na úroveň strojku sestrojenému k automatizovanému souhlasu s totalizujícím příkazem. Uvažování v konfiguraci subjekt - subjekt předpokládá empatické mezilidské uchopování problémů či témat, aniž by se objektivizující pozorování druhého považovalo za argumentační zbraň. Takto pojatý diskurz nevyslovuje redukující námitky o schopnostech či oprávněnostech účastníka diskurzu, byť by je objektivně pozoroval. K takové metě nám prozatím chybí andělská křídla. Osobní nevraživosti a s nimi spojené, leckdy i fakticky oprávněné, osočování zdejšímu diskurzu vévodí.

Není čas to zde začít měnit? Je nebo není?

Moje úvahy při hledání respektu k cizímu básnickému slovu platí i na mne. Sám jsem dosud plný předsudků a různých oprávněných či neoprávněných dojmů. Nicméně chci tímto ukázat určitou podloženost svých literárních námitek i ochotu k dialogu zakotvenému v nastíněném pohledu. Problém emotivního výkladu námitky by se takto možná mohl zmenšit, kdyby každý zdejší aktivista představil svoje názory, aby pak bylo zjevněji dohledatelné, co je v každé klávesnici za subjektivitu nebo bytí-tu. Myslím, že neochota k diskuzi kritiku jinak diskvalifikuje na úroveň dojmového urážení a překřikování, tedy k budoucí prázdnotě jakéhokoli vlastního čtení.