Hrál

Hrál
a ruce se mu vlnily jako oceán.

V tu chvíli jsem záviděla každé klapce
na níž spočinula bříška jeho prstů.

Hrál.
Tisíckrát jsem mlčela v nádechu
tisíckrát sevřené hrdlo

piano ještě nikdy neznělo tak něžně
a nedostupně, ledově zároveň.

Zase pršelo.
Moje ego se toulalo někde v bahně
a já klopýtala zpátky do představ a snů
s každou kapkou
o milimetr dál.

Hrál.
/a z věčnosti se stala vteřina
a z očekávání ..no, z očekávání většinou nic dobrýho nevzejde/
Tisíckrát jsem se nadechla v mlčení.

Byly to ty okamžiky
o kterých snil
ale zažívala jsem je já.

I v mlčení se dá najít melodie
a tak jsem tam zticha seděla
a hrála svoje vnitřní písně
s rytmy tak divokými, že by mu vysklily dveře v pokoji.

Byl to ten okamžik.
Ta setina vteřiny, kdy se objeví dotek
jeden vzplane
druhý se zmrazí.