Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZatím je to jen tradice
Autor
sharik
Jeli jsme po dálnici, obklopeni nocí. Seděl jsem na sedadle spolujezdce, Milan řídil a Dan se povaloval vzadu. Dnes už měl vcelku upito, ale i tak byl oproti mně možná i střízlivější. Nevypil jsem moc, ale jak odvyknete, tak i ty dva půllitry tak nějak cítíte pod kůží. Milan pochopitelně nepil vůbec. Jestli se na něho dalo v něčem spolehnout, byla to zodpovědnost. I tak působil všelijak. Pořád se smál a skoro nemluvil a to ani když jsme se sešli jen takhle ve třech.
„Není to už trochu stereotyp?“ ozval se do ticha zezadu Dan.
„Zatím je to jen tradice,“ otočil jsem se k němu. „Až se uvidíme víc, jak jednou do měsíce, bude to stereotyp.“
Přikývl. Vytáhl z kapsy placatku vodky a mocně si přihnul. Pak mi nabídl.
„Ne, díky,“ odmítl jsem.
Měl tak trochu pravdu. Už to začínalo být pořád stejné. Pokaždé jsme šli do toho nejhoršího baru ve městě (nikdo tam nechodil, často jsme tam byli jen my a barman, který sotva rozuměl česky, což mi vyhovovalo), pak jsme přemluvili Milana k cestě do deset kilometrů vzdáleného motorestu na večeři a zakončili to nějakou zbytečnou a nudnou činností, která nám ale připadala skvělá a úžasná. Abyste rozuměli, dělali jsme nudné a zbytečné věci, ale hlavní pro nás bylo, aby byly divné. A bavilo nás, jak lidé nechápavě sledují, co to sakra děláme? Jestli jsme opilí, nebo na drogách (ve skutečnosti jsme většinou nebyli ani opilí, ta trochu alkoholu během večeře vyprchala)?
Posledně jsme si sedli do kruhu na nejrušnější pěší zóně ve městě a prosili kolemjdoucí, zda by se k nám nepřipojili, protože nám chybí jen jeden člověk k rituálu vzývání ďábla. Nikdo se nepřidal. To nám vydrželo asi tak dvě hodiny, než jsem si na tu silnici znuděný lehl a snažil se ostatním popisovat postavení hvězd a věštit z nich. V tu chvíli jsem se cítil dobře. Skutečně jsem se bavil tím, jak se všichni snaží dokázat, že jsou „normální“ a já jim k tomu dával prostor. Měli mě za idiota, ale já rád dělám něco, co nikoho ani nenapadne a i kdyby napadlo, neudělá to, protože nemá proč (a protože by byl za blbce) a protože upřímně řečeno, na tu špinavou silnici si vážně může lehnout jenom kretén.
Dojeli jsme do motorestu. Vešli jsme dovnitř a sedli si ke stolu. Dan šel pro hamburgery. Využil jsem toho, že jsem teď byl s Milanem chvilku sám. Vždycky jsem se divil, že toho o něm i po tolika letech vím tak strašně málo.
„Tak co šmejde, máš teď nějakou ženskou?“ otázal jsem se frajerským tónem, který mi připadal přirozený a neskutečně falešný zároveň (musím se ho odnaučit).
„Teď ne,“ odpověděl jako vždy.
Už dávno jsem se ho chtěl zeptat, jestli vůbec někdy nějakou měl (s žádnou jsem ho nikdy neviděl, ani o ní neslyšel) a podezříval jsem ho, že snad ani ne a proto je možná tak příšerně introvertní. Ale nepřišel jsem na žádný způsob, jak se na tohle zeptat trochu citlivě. A stejně by dost možná lhal.
Mezitím Dan donesl jídlo ke stolu a posadil se k nám. Chvíli jsme jen mlčky jedli. Začínal jsem cítit, že má s tím stereotypem pravdu.
„Jedem pryč,“ navrhl jsem po chvíli. „Vyhoďte mě cestou doma.“ Cítil jsem, jak na mě dopadá těžká a dusivá peřina splínu z té chvíle nicnedělání.
„Tak jo,“ usmál se Milan a šel si sednout do auta. Dan si mě nevěřícně změřil a pak ho následoval. Znal mě dobře. A samozřejmě, že jsme skončili šedesát kilometrů daleko v narvaném baru, když jsem dnes plánoval jít brzo spát.
Opili jsme se víc než řádně. Sotva jsem vnímal. Moc jsem si z následujícíh událostí večera nezapamatoval. Nevím kdy, ale někdy během večera si vedle mě sedla jakási slečna (v tu chvíli se mi zdála atraktivní) a ani moje opilost (snad tisíckrát jsem se jí zeptal „co je tohle za město?“) jí neodradila pozvat si mě k sobě domů. Bohužel po odpovědi „nejsem na barový kurvy“ mě zmlátil barman (kdosi mi později prozradil, že to byl její bratr) a vyhodil mě ven do sněhu. Chvíli jsem v něm ležel a usínal, než pro mě přišel z baru Dan. Kdyby Milan v tomhle baru pokračoval v abstinování a kdyby se chvíli předtím neztratil pryč s tou docela hezkou, i když kapku starší, čísi manželkou (možná i čísi matkou), asi bychom už mířili konečně pryč. Jenže místo toho jsem se ráno probudil na místím nádraží, kam mě Dan předtím nejspíš odtáhl, zatímco Milan klátil v malém bytě ve třetím patře tu starou harpii.
„Jo, vyzvedni nás na nádraží, vole,“ zaslechl jsem Dana telefonovat, když jsem rozlepil oči a ostré světlo mě donutilo je hned zase zavřít. Ozvala se i stará dobrá bolest hlavy.
O pár chvil později už jsme zase seděli v autě a mířili domů.
„Ne, že bych měl dost,“ narušil jsem kocovinou nasáklé ticho. „Ale tak měsíc vás dva zase nepotřebuju vidět.“
„Nápodobně,“ pípl zezadu napůl spící Dan. „Doufal jsem ve větší pařbu... zastav mi někde, musim blejt!“
Řidič ho poslechl a zastavil na kraji prázdné silnice. Nic neříkal. Jen se usmíval a celou cestu nepromluvil. Ale aspoň že tentokrát ten úsměv nevypadal tak uměle a zvláštní na tom bylo, že příště už mluvil o poznání víc...