soumraky okamžiků

soumrak příliš dlouhého okamžiku

už dlouho se blýská

bez jediné krůpěje

   té shora

nakláním se

pro trochu stínů

   ve větrech vnímání

marně rozfoukávám

usedající          pro trošku svitu

na tváři po ránu         když

okna jsou zamlžena

      zas

             zvenčí…

                                                  zamlženo

                                                  s horkostí v očích

                                                jež stíní poslední

                                                         roztřesená dlaň

                                                bíle přetékající pod stolem

                                                zlatavé střídá se

                                                              se střípkem

                                                pavučina se přetrhává

                                                   a je čím dál složitější uplést ji znovu a znovu

                                                         a kapky z ní

                                                                         padají

                                                                                        příliš

                                                           do ztracena

z noci

střípky lásky chtění

                          vyprchávají

ne po setmění

  ale nad ránem

jak rosa chvilková

           co se děje jen dotykem

chtěla

  pokochat se v souznění

s blázny co věří

                       ještě

že nerozpustí se docela

že přistane ti na dlani

                             aspoň některá

opar

     nového

           vnímání…