Balkánské reportáže I.

Ochladilo se, lije. Silou vůle potlačuju jedovaté poznámky stran cestování na letiště kotěhůlkami, to fakt miluju.

Letadlo je mnohem menší, než jsem si představovala a je to opravdu starý křáp. Ovšem i tak jsem nadšená. Letíme s Borůvkou poprvé a bylo načase. Mi to dělalo starosti, že jako jednadvacáté století a já ještě neletěla. Nemusím sice být na každém posvícení, na některých však chybět nesmím, to by nešlo. Akorát nechápu, proč bychom si nemohli přesednout, když toho přes křídlo moc nevidím a cestujících je jen pár. Ne, že bych se ptala, říkal to Borůvka, prý kvůli identifikaci, kdybychom se zřítili. No, stejně je tma a zataženo a vzdalující světla jsem viděla.

Po hodině se zase rozsvítilo to světýlko, že je třeba zapnout si pasy. Aha, asi přijdou turbulence, říkám si, ale kdež, pilot hlásí, že za dvacet minut jsme v Burgasu. Už?

No jo, jsem zapomněla na časový posun.

Ty osvětlené ostrůvky dole jsou kouzelné.

V Burgasu je teploučko. Průvodkyně v autobusu říká, že noci jsou už chladné, chaaa, to ještě fakt nezažila chladnou noc.

Moře dýchá, miluju ho.

Mám ráda Bulhary.

Nedělají si starosti se zbytečnostmi, jako jsou třeba přechody na cestě a všude se může kouřit.

Ta včerejší tequila mi dala zabrat, nemám všech pět pohromadě, teda, ještě míň než obvykle. Léčím se pivem.

Půjdu to rozplavat. Tak, zatím.