Balkánské reportáže IV.

Pokud chce člověk psát, musí nasbírat nějaké zážitky. Všímat si, pozorovat lidi, všude kolem jsou příběhy. Ten pán ze Šumperka vypadá úplně jako Homolka starší. Dokonce nosí tílko, akorát, že brčálově zelené. Na hrudi se mu kroutí bohatý, šedivý porost a na krku má dvě kety. Dokonce i výška a projev sedí. S napětím čekám, kdy vyskočí a začne předvádět ty fotbalové finesy. Zklamal mě. Ovšem jsem si jistá, že je to fanda a v hospodě s chlapama, tyto nezapomenutelné zážitky vzevrubně a zaníceně propírá.

Včera jsem selhala a žádná reportáž ze mně nevypadla. Proč?

No, taky kvůli těm zážitkům, teda nepřímo.

Moře je asi dvě stě, tři sta metrů od hotelu. A teď si to představte, úplněk, to musím vidět. Určitě mě hned napadnou nějaké skvělé básně. Borůvka se mnou nechce jít, chlastá. Dobrá, kašlu na něj. Já s ním však do Nesabaru jela, i když mi bylo všelijak.

Strčila jsem do tašky láhev plisky a skleničku. Nejsem čuně, abych pila přímo z flašky.

Je to krásné a silně romantické. Vítr, moře je černé, na hřbetech bílou pěnu, úplněk probleskuje v té temné vodě. Paty se mi boří do písku, kolem kotníků se mi vine mořská tráva. Pončo vlaje ve větru, jako ve filmu, pliska chutná po slunci.

Najednou vedle mě stojí Borůvka, ve svém černém véčku. Aha, tak přišel. Otočím se na něj a nikde nikdo.

Já se tak lekla, až jsem nahlas vyjekla. Napadlo mě, že ten stín byl vyšší. Sakryš, s duchama kamarádit nemíním.

Raději jsem se vrátila a pokusila napsat něco o tom vrůstání. Nevím kolik té plisky u toho padlo. Ovšem napsala jsem leda prd.

No a další den, po takovém popíjení ze mně nevypadne ani smysluplný komentář, natož nějaký útvar, delší, než dvě nerozvité věty.

Dnes se jedeme mrknout na Slunečné pobřeží. To zas budou zážitky. Mám nějak chuť na plisku. Že by?