Bludičky

Bludičky...

Jsou sice singls, ale v hloubi duše většinou touží po vztahu a hledají svou druhou polovičku. A tak ve snaze někoho potkat neustále putují nočními ulicemi jako bludičky...

A T E L I É R

„Já se na tebe nemůžu dívat, fakt. Co mi tady bulíš? Vždyť je to tak snadný. Když já chci vohnout ňákou babu, kamaráde, tak ji pozvu do svýho aťasu, chápeš?“ řekl přemoudřele Cimbi a máchl skleničkou jako dirigent, čímž ohodil zeď zbytkem skotský.

„Hele, Cimbi, zklidni jo,“ pokárala ho Liborova skoroségra, která vlastnila bar Scarface.

„Jasný, jasný. Hele,“ otočil se k Liborovi a zaníceně mu vysvětloval strategii. „Podívej, každá chce bejt modelka, no ne? Každá.“

„Někdo už bejt nemůže, řekla má skoroségra se smíchem a plácla se do zakulaceného boku.

Cimbi mávl rukou. „Houby. Každá. No a to je ten háček, kámo,“ ohnul ukazovák, jako že to je právě ten háček a spiklenecky na Libora mrkl. „Ty nasadíš pěkně návnadu... a...“

„Návnadu,“ zopakoval Libor mechanicky a díval se připitoměle. Tu skotskou Cimbi nepil sám.

„Kapíruješ správně. Hodíš návnadu. Víš, kam tím mířím?“

„Ne.“

Cimbi zvedl oči v sloup. „Se nedivím, Libi, že nemůžeš žádnou urvat. To já, kamaráde, to já...“ Cimbi si samolibě pěstí zabouchal do hrudě. Potom se k Liborovi naklonil a šibalsky mrkl. „Mám stabilní inzerátek. Hele, Libi, poslouchej.“ Cimbi se zavlnil na barové stoličce, nadmul hruď a roztáhl ruce. Zhluboka změněným hlasem začal vyvolávat jako o pouti. „Profesionální fotograf nafotí začínajícím modelkám book. Značka. Velmi levně. Velmi.“ Cimbi mě spiklenecky bouchl do ramene. „A je to, kámo. Tak se to dělá.“

„To je všechno?“ zeptal se Libor podezřívavě.

„Jasně, všechno. Pak čekáš, až zabere a... zasekneš. Máš vyhráno. Fiš zavolá, ty ji řekneš, že ji buka uděláš za tícku i s retušema, takže hned souhlasí. No samozřejmě je to dampáč jako prase, kdyby se to domák nějakej faktickej profi fotograf, tak na mě uspořádá hon a zlynčujou mě, to je jasná páka. Ale vo ten buk nám přece nejde, nebo jo?“

„Asi ne.“

Cimbi zvedl oči v sloup. „Žádný asi, jasně, že ne. Jde o zásek. Fiš připluje ke mně do aťasu a je celá nesvá.“ Cimbi se demonstrativně zavlnil a dlaněmi naznačil u tváří žábry. „Tak já ji cukrblikuju jak je superfiš a že jí to náramně sekne, až je z těch mejch keců úplně volemtaná. Lžu jí, že já to poznám na první look, že vona má před sebou kariéru Herzigový, že mám na to prostě čmuch, že si může rovnou balit kufry do velkýho světa modelingu. Že agentura Elite žhaví její nambr. Prostě žvaním. Vona je celá naměkko, má takový vláčný pohyby, unylý pohled, já na to, že si s ní potřebuju dát trochu červenýho, abychom se jako trochu uvolnili, našli nějakou tu společnou rovinu, duševní sepětí a fotilo nám to, až se závěrka rozžhaví, znáš to. Kecy, kecy, plác, plác. Každá nakonec tomu podlehne, ten foťák, kámo, to je takovej falickej symbol, to je hned rozhicuje. Já mám takovej speciálně udělanej masitej objektiv. Z fotografickýho hlediska úplně na hovno, ale budí dojem. Říkám mu hicíř. Zapracuje a pak už je jenom rodeo, kamaráde.“

Libor obdivně a závistivě zíral. Potom se zasmušil. „Hele, ale jenom o tohle nemám zájem. Mně jde úplně vo něco jiného.“

Cimbi si mě odměřeně prohlédl od hlavy k patě. „Hm. Ale houby! To jsou kecy. Já to na tobě vidím. Ty to potřebuješ. Někde začít musíš. Vztah je dlouhodobý úsilí. Píle. S tím ti neporadím. To mi nic neříká. Začni pomalu a skromně. Nejdřív si zapíchej.“

„Dobře,“ souhlasil Libor.

„Správně. Tak se mi líbíš. S tím ti poradím. Ty to sakra potřebuješ, kouknu a vidím. Pak přemejšlej dál, jelimane.“

Měl pravdu. Libor to potřeboval.

Cimbi si ho prohlížel starostlivým, doktorským pohledem. „Hele, víš co, že jsi to ty, já ti ten aťas půjčím. Až cinkne příští fiš, domluvím s ní čas a v tu dobu tam budeš ty. Vona bude vědět kulový, že to nejsem já, hlas si nezapamatujou, většinou jsou to mladý vyjukaný kačeny.“

Když Cimbi něco slíbí, tak to dodrží.

Libor netrpělivě a nervózně procházel malým vlhkým ateliérem v suterénní místnosti. Takže tady se dějí ty orgie? V tomhle prostředí? Jeho pohled spočinul na posteli v rohu garsoniéry. Na ní byly peřiny v červeném povlečení. To je fakt nenápadný, pomyslel si. Měl najednou nutkání okamžitě se sebrat a zmizet odtamtud. Vždyť o tohle mu přece nejde! Chce mít normální vztah, lásku a ne jenom mechanický sex. Začal se ošklivit sám sobě. Čemu se to propůjčil? Taková hra! Takový podvod! Taková past! Chudák holka. Na druhou stranu ho přemohla zvědavost, kdo vlastně přijde. Jaká bude? Blondýna, brunetka, černovlasá, s velkými prsy nebo malými? Takový pocit zažil naposledy, když jako malý chlapec zíral na velký dárek pod vánočním stromečkem a představoval si, že tam bude velký náklaďák. Nakonec to byla vrtačka pro tatínka.

Uchopil foťák s nasazeným hicířem a potěžkal ho. Hm, to je fakt obrovský kanón, pomyslel si uznale. Položil ho zpět, chvíli na něho zíral a pak se rozhodl, že odtamtud vypadne. Zvědavost nezvědavost. Šel k malé ledničce, kam dal chladit chardonnay, aby dotyčnou dle Cimbiho rady trochu uvolnil a navodil atmosféru, vyndal chilské víno Chardonnay a už se těšil, jak si ho doma vypije sám bez stresů, že musí někoho svádět a hrát ty hry s nejasným koncem. V té chvíli se ale rozdrnčel zvonek.

Byla moc hezká. Žádoucí, sexy, krásná prsa, havraní vlasy, oblečená v modrých, přiléhavých šatech. „Dobrý den,“ špitla a svůdně se usmála.

„Dobrý,“ řekl rozpačitě Libor a nevěděl, kam s očima. Ty mu neustále chtě nechtě ustřelovaly do jejího výstřihu. Sakra, copak se nedokážeš aspoň trochu krotit, vyhuboval sám sebe.

„Tak můžu jít dál, nebo budeme tady stát na prahu?“ zeptala se a tvářila se pobaveně, když viděla jeho rozpaky.

Libor se probral. „Ach promiňte, jistě pojďte dál,“ řekl nervózně, ale stál tam dál na stejném místě a bránil ji v cestě.

„Fajn. Jmenuji se Žaneta,“ řekla a podala mu ruku.

„Jo... prima,“ řekl, podal ji ruku a zíral na ní jak na svatý obrázek.

„Nechcete mi říct, jak se jmenujete vy?“

„Promiňte. Libor, jmenuji se Libor.“ řekl a začal si spílat, jak že se to chová.

„A můžeme konečně dál?“

Libor se plácl do hlavy a ukázal jí rukou. „Následujte mě.“

„Takže tady mě budete fotit,“ řekla s despektem, když obhlédla gasrosnku a povytáhla obočí.

„Já vím... není to nic moc, ale na to album to stačí.“

„Myslíte book,“ řekla Žaneta a usmála se.

„A...ano, jistě... book.“ Bože ta má nohy! Libor měl sucho v ústech.

Žaneta sáhla do kabelky a vytáhla láhev bílého vína. Libor zkameněl. Bylo to chilské chardonnay, přesně ta samá láhev, kterou měl v lednici.

„To je neuvěřitelné,“ řekl.

„Že jsem přinesla víno? Víte... fotím poprvé, tak se potřebuji tak trochu... nějak uvolnit, víte?“

Libor přikývl. „Chápu. Ostatně... já to potřebuji taky. Ale něco vám ukážu.“ Šel k lednici a vytáhl víno. Žanetě se údivem trochu rozšířily oči. „Tedy... to koukám. To bych možná mohla brát jako nějaké znamení,“ řekla a usmála se. „Mohli bychom si hned jedno otevřít, nemyslíte?“

„Samozřejmě, hned to bude.“

Ale hned to nebylo. Nervózní Libor zápasil s vývrtkou a snažil se víno otevřít tak nešikovným způsobem, že mu sjela z hrdla a její špička mu poranila kůži. „Sakra! Sakra! Sakra! Do pr...“

„Jen se nestyďte.“

„Do prdele!“ zařval Libor a bolestivě se šklebil. Přistoupila k němu a uchopila jeho ruku. „Ukažte, podívám se na to.“

Poslušně se jí podal.

„Hm, to nic nebude. Máte tady kysličník?“

„Mno...“ Libor znejistěl. Sakra, může tady mít Cimbi někde kysličník? „Já, už si nevzpomínám, jestli ho tady někde mám.“

„Aha.“ Otevřela znovu kabelku a vytáhla papírový ubrousek a setřela mu krev z ruky. Potom si přitáhla jeho dlaň ke rtům a foukla. „Lepší?“ zeptala se s úsměvem.

Libor přikývl. Znovu mu na ránu foukla a dlaň mu stiskla. Povolila a znovu stiskla. Pootevřela své rty. „Znám způsob jak... jak zapomenout na bolest,“ zašeptala a upřeně se mu dívala do očí.

„A co to víno?“ řekl chraplavě. ¨

Přitáhla si jeho ruku těsně před ústa, upřeně se mu podívala do očí a špičkou jazyku mu olízla kapičku krve. „Víno? Máte teď chuť na... jenom víno?“

Libor nevěděl, co má dělat. Sám by v té chvíli nejraději urazil hrdlo a celé víno vypil naráz. Byl velmi velmi nesvůj. Opět mu olízla ruku, potom otočila dlaň a vzala jeho prst do úst. Rudé rty jí sjížděly po prstu dolu a zpět. Dolu a zpět. Dívala se na něho přimhouřeným očima. Uchopila jeho druhou dlaň a přitiskla si ji na prso. Liborovi se okamžitě vzrušil. „Já...“ nedopověděl a vlastně už nedokázal říct vůbec nic. Za chvilku se už její nahé tělo na něm vzpínalo a pohybovalo se nahoru a dolu. Nahoru a dolu. Tam a zpět.

Ležel nahý na zádech a měl zavřené oči. Bylo mu dobře. Moc dobře. Cimbi měl asi pravdu. Potřeboval to. Žaneta vytáhla telefon a vytočila číslo, nechala to dvakrát zazvonit a volání vymáčkla. Za pár okamžiků se ozval zvonek. „Kruci, kdo to může být?“ řekl Libor vyplašeně. Následně byl vyplašený ještě víc, protože si všiml, jak Žaneta vyndala snubní prstýnek a klidně si ho nasadila. Přejela ho bříšky prstů a láskyplně se na něho pousmála. „To bude Bobo,“ řekla nevzrušeně, aniž by na Libora pohlédla.

„Kdože to bude?“

„Bobo,“ řekla. Žaneta se zvedla a jenom tak v kalhotkách šla ke dveřím. Při tom se jí pohupovala její pevné prsa. Libor se nezmohl vůbec na nic a jenom nechápavě zíral, jak Žaneta došla ke dveřím, otevřela je a v nich se objevil postarší, malý mužík s unaveným výrazem. Kapesníkem si přetřel pleš. „Je horko,“ vyslovil dýchavičně.

„Ahoj, Bobo,“ řekla Žaneta, sklonil se k němu a dala mu pusu na tvář. „Pojedeme, Štěrbinko?“

Žaneta přikývla. „Jenom se trochu namaluju, pojedeme na Smíchov pro tu kabelku.“

„Dobře, lásko.“

Žaneta zamířila, jakoby se nechumelilo, k malé kulaté stoličce, u malého toaletního stolku se zrcadlem. Cestou uchopila kabelku, vyndala z ní své propriety a začala se skrášlovat. Libor si připadal, že je v nějakém zlém snu. Copak je neviditelný?

Mužík přistoupil zezadu k Žanetě, zálibně si prohlížel její prsa, začal ji masírovat ramena a šíji. „Moc ti to sluší, Štěrbinko.“

„Proboha, kdo jste?“ vypustil ze sebe Libor zoufale.

Pán se zarazil, tak nějak se trochu otřásl a pak přistoupil k Liborovi blíž. „Rychtář. Jmenuji se Rychtář.“

Šokovaný Libor se postavil a podal mu ruku. Potom si uvědomil, že je úplně nahý. „Ježíš,“ řekl a začal se shánět po slipech.

„Támhle, mladíku, támhle je máte.“

„Díky,“ řekl Libor kysele a začal se do nich rvát. Přeskakoval z jedné nohy na druhou, ztratil stabilitu a zvrátil se zpět na postel. „Do prdele,“ vypustil sprosté slovo, ten den už podruhé. Nakonec to zvládl a postavil se zpět. „Vy jste... vy jste... její otec?“ zeptal se rozpačitě, nechtělo se mu věřit, že by to byl doopravdy její manžel a tak klidně by připochodoval a ona ho pustila dovnitř.

Pan Rychtář si ho zkoumavě prohlédl, přistoupil k posteli, na jejímž okraji seděl s přehozenou peřinou přes svůj klín, a zavrtěl hlavou. „Manžel,“ řekl suše. A klidně. Až příliš klidně.

„To přece není možné... víte, já nevěděl, že je vdaná, já...“ Libor horečnatě pohledem kontroloval kapsy toho člověka, jestli náhodou se některá až příliš podezřele neboulí a neskrývá nějakou zbraň. Libor měl vyplašený pohled, což panu Rychtářovi neušlo. Proto vztáhl konejšivě ruce. „Klid, mladíku, klid. Vždyť o nic nejde. Jenom o nějaké šoupání masa o maso a nějaké to mlaskání. Vždyť nezatratila duši, no ne? Tak proč bych se na vás zlobil?“

Liborovi podklesla čelist. „To myslíte vážně?“

V ten moment se naopak pan Rychtář začal tvářit udiveně, jak to, že to ten mladý hoch nechápe.

„Myslím! Tohle děláme s mojí Štěrbinkou běžně.“ Pan Rychtář se přes rameno otočil ke své manželce. „Viď, miláčku?“

Žaneta s rukama nahoře si spínala sponkami vlasy, další měla v ústech a jenom přikývla, až se její krásné a husté vlasy zatřásly. Pan Rychtář se spokojeně otočil zpět k Liborovi. „Běžná praxe. Už nějaký ten rok. To víte, vždycky nějaký fotografický nedouk dá inzerát, že nafotí nějaký book, či jak se tomu říká. Tak se jde moje Štěrbinka vyfotit. A přitom si s tím dotyčným troubou odbyde to svý, to přízemně tělesný,“ řekl blahosklonně.

Libor se ušklíbl. S troubou, to řekl přesně, pomyslel si.

Pan Rychtář se opět podíval na svou manželku, která špulila rty do zrcadla a malovala si je. Byla pořád pouze v kalhotkách a zkoumavě napínala hruď směrem k zrcadlu ze strany na stranu a dívala se na svá prsa kriticky, ale co jí zrcadlo nabídlo za obrázek, to jí evidentně uspokojilo.

Pan Rychtář nachýlil hlavu na stranu a zasnil se. „Je náruživá, no. Každý jsme nějaký. Ona potřebuje trupy, robertka nemá ráda.“

„Trupy?“

Pan Rychtář přikývl. „Trupy. Tělo no. Chlapa... trupa.“

„Aha.“

„Já sám radši jím,“ řekl a láskyplně si pohladil své velké břicho. „Dopřeju si spoustu jídla, tak proč bych Štěrbince nedopřál spoustu trupů? Vždyť ji miluji! To je jako byste někomu bránil jít se vyčůrat. To neuděláte někomu, koho máte rád,“ řekl a přitom na Štěrbinku dál láskyplně zíral. Potom se podíval na Libora a zatvářil se přísně. „Ale abyste si o mě nemyslel... já nikomu nezůstávám nic dlužný. Nikdy!“ otočil se zpět k Štěrbince. „Jaký to bylo, Štěrbinko?“

Pokrčila rameny. „Hm... průměr... spíš podprůměr. Rychlovka.“

Pan Rychtář se podíval na Libora zklamaně a zkormouceně si povzdechl.

Libor několikrát rychle polkl. „To víte, já... když je to s nějakou ženou poprvé, tak... já se moc omlouvám,“ řekl a tvářil se nešťastně.

Pan Rychtář přemítavě pokýval hlavou. „Rychlovka...“ vytáhl peněženku a přehraboval se v tlustém svazu bankovek. „Rychlovka... to je... to je jenom za čtyři sta mladíku. To je naše taxa. Žádná sláva, ale to víte, když to bylo takhle... Štěrbinka to bude potřebovat zítra už zas. Zase se budeme muset kouknout do nějakého ateliéru. Snad budeme mít zítra větší štěstí, viď, Štěrbinko?“

Štěrbinka pokývala a pan Rychtář vrazil zkoprnělému Liborovi do ruky čtyři stovky. Ten je nevěřícně převaloval v ruce. Pak se Štěrbinka rychle oblékla, měla to zřejmě dobře nacvičené. „Miláčku, co to máš?“ pan Rychtář ukázal na skvrnu od krve na šatech.

„Ále to on. To jeho zranění.“

Pan Rychtář se podíval na Libora a jeho zraněnou ruku. „Aha,“ řekl a vytrhl Liborovi tři stovky. „To je na čistírnu,“ vysvětlil.

Žaneta šla ke dveřím.

Pan Rychtář podal Liborovi ruku a ten ji užasle stiskl. Pan Rychtář se na něho otcovsky pousmál a poplácal ho povzbudivě po rameni. „Mladíku, chce to víc píle, trochu víc přitlačit, jít do toho s rozmyslem a ne jako mladý zajíc, víme?“

„Mladý zajíc... víc přitlačit... víc píle,“ opakoval Libor s podkleslou čelistí, zatímco Štěrbinka otevřela dveře a bez rozloučení z garsonky odešla. Pan Rychtář mu ještě jednou naposledy pokynul. „Víc píle, mladíku, víc píle!“ pousmál se a také za dveřmi zmizel. Ozvalo se jenom bouchnutí a Libor tam stál ve slipech a s umolousanou stovkou v ruce.

Večer šel do baru Scarface vrátit klíče od ateliéru.

„Hele, Cimbi, nefotil si taky náhodou Štěrbinku?“

„Koho?“

„Kočku, který se říká Štěrbinka.“

„Ne.“

„Takže za vola jsem jenom já.“

„Co se děje?“

„Dáš si se mnou panáka?“

„Si piš,“ Cimbi rychle přitakal, aby si to Libor náhodou nerozmyslel. Ten vytáhl ze zadních džín umolousanou stovku a připlácl ji na barovou desku. „Dvakrát ferneta!“ zvolal furiantsky.

S Cimbim šila zvědavost. „Tak už se vymáčkni, jaký to bylo? Zabral hicíř? Zapíchal sis?“

„Jaký to bylo... no...“ Libor se zatvářil trudnomyslně a dodal pohřebním tónem. „Říkejte mi trupe.“

O dvě hodiny později seděl Libor v křesílku v zapadlém rohu baru v zadní místnosti, kde byl úplně osamocený a vypadal sklíčeně. Ukazovákem jezdil dokola po okraji prázdné skleničky. Byl pohroužený sám do sebe, takže sebou trochu polekaně cukl, když si vedle něho sedla jeho kamarádka od dětství Alena, které říkal skorosestra.

„Co tady tak sám?“ zeptala se ho.

Libor se pousmál. „Tak... nevím. Přemýšlím. Zvláštní, já věděl, že to nemám dělat, že tam nemám jít. Říkal mi to instinkt. Co říkal, řval na mě. Ale stejně jsem to udělal. Stejně jsem s ní měl sex a... a nakonec...ále to je jedno. Nějak se v tom plácám,“ pokrčil rameny.

„To vidím, brouku. Hele, já vím, že chceš něco úplně jinýho. Když tady na baru pořád slyším ty vaše silácký kecy... je to tu samej mistr světa. My jsme chlapi, kdo je víc? Hele, příště tedy poslouchej ten svůj instinkt trochu líp, jo? Cimbi to má jako bodovací hru. Kdo nasbírá nejvíc bodů, je kabrňák. Vítěz. Ale neuvědomuje si, že v takový přestřelce není nakonec vítězem vůbec nikdo. Jenom všichni poražený. Tak ho příště neposlouchej, ano?“

Libor se na Alenu podíval a mlčel.

„Platím!“ ozvalo se z přední místnosti, kde byl hlavní bar.

„Jo, už jdu,“ řekla Alena, zvedla se, jemně do Libora šťouchla a šla netrpělivého hosta zkasírovat.

Libor netečně dál jezdil prstem po okraji skleničky a měl prázdný pohled. I jeho nitro bylo stejně prázdné. Jedno ale věděl jistě. Klíče od Cimbiho ateliéru si už nikdy nepůjčí. Snad...

K O N E C