Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Déšť

13. 10. 2011
20
29
3854


Probudil jsem se chladem svého potu. Vstal jsem z promočené postele, sundal si mokré triko a trenky a vlezl do sprchy. Pouštěl jsem na sebe proudy horké vody a ne a ne ze sebe dostat zimu, co se ve mně uhnízdila. Sedl jsem si na bobek a zkoušel to rozdýchat. Voda narážela na plastové dno. Zavřel jsem oči a představoval si, že prší a déšť všechno odplaví hluboko pod zem, do stok, řek a nakonec moře, ve kterém se bolest rozpustí jako šumivý vitamín.

Vylezl jsem ven a osušil se, přičemž v zrcadle pozoroval své zchátralé tělo. Povislé břicho, špekatá prsa a obličej bez jakéhokoliv výrazu, jako kdybych nežil. Oblékl jsem si triko, postavil na čaj a čekal. Za oknem se nedělo nic. Bezvětří. Větve stromů mrtvolně trčely v prostoru. Obloha byla špinavě modrá jako kalná řeka. Letadlo, které jí prolétávalo připomínalo leklou rybu. Připadal jsem si jako kdybych byl na dně té odporné stoky a dokonce cítil její pach. Nemohl jsem se nadechnout. Plíce se mi plnily vodou. Sedl jsem si ke stolu a odevzdaně čekal, až se utopím, ale nakonec mi ústy a nosem opět začal proudit vzduch, suchý a štiplavý jako pach moče.

Něco chlupatého mi skočilo na klín. Leknutím jsem převrhl hrnek s čajem a na stehnech pocítil vařící tekutinu. Kočka stála u svého záchodu plném zaschlých exkrementů a zažloutlé podestýlky. Její ocas byl naježený. Vypadal jako veverčí. Vzal jsem ji za kožich a posadil na klín. Chytil jsem její kůži na lícních kostech a táhl dozadu tak, že oči měla obludně vypoulené. Začala syčet a její drápky se mi zarývaly hluboko do spálených stehen. Ještě chvíli jsem ji tak držel, zíral do jejího kočičího nitra, které má být podle některých pověr bránou do pekla, a pak pustil.

Do kuchyně vběhlo dítě. Děvče. Na ramenou měla školní brašnu. V šedi, ve které se místnost utápěla, celá svítila. Usmívala se na mě. Snažil jsem se úsměv opětovat a dlaněmi zakrýt rozdrápaná spálená stehna.

„Už musím běžet,“ slyšel jsem ji říkat.

Světlo zmizelo spolu s ní. Vstal jsem. Židle s úlevou zavrzala. Stál jsem na místě a čekal, kam mě nohy zavedou.

Žaluzie v ložnici uvnitř nekompromisně držely tmu. Pootevřel jsem dveře, které do místnosti vpustily světelný pruh. Ten osvítil peřinu, z níž čouhaly chuchvalce šedočerných vlasů. Moje žena.

„Jak dlouho?“ ozvalo se z pod peřiny a já automaticky odpověděl:
„Zítra bude pohřeb.“

Něco říkala, ale nerozuměl jsem jí. Zavřel jsem dveře a šel do koupelny. Svlékl se, ne vlastně ne, sedl jsem si do sprchy v trenkách a tílku. Po chvíli váhání jsem pustil vodu a opět si přestavoval déšť. Jaké by to asi bylo, kdybych se vrátil do ložnice a objal ji? Z toho pomyšlení se mi udělalo špatně a z úst vytekla hnědá tekutina. Sledoval jsem, jak mizí v odpadu, a pak asi na chvíli usnul.

Na prstech se mi udělaly varhánky. Vypadaly jako kůra stromů. Nevím proč, ale rozesmálo mě to.

Vyšel jsem ze sprchy a oblékl se do černých kalhot a bílé košile, které jsem měl připraveny na zítřejší pohřeb. Voda prosakovala skrz bílou látku. Roztáhl jsem ruce a zase připažil. Opět mě přepadl smích. Kočka mě vyplašeně sledovala z haly. Zašel jsem do ložnice. Pořád jsem se smál.

„Na ten pohřeb nepůjdu… nemůžu,“ řekla, aniž by se na mě podívala. Chuchvalce vlasů zůstaly nehybné.

Měli bychom požádat o odbornou pomoc.

Nevím, jestli jsem to řekl nahlas, nebo jen myslel. Sešel jsem schody do haly a snažil se obout, ale černé lakýrky se zdály být malé a neforemné. Vyšel jsem tedy ven jen v bačkorách, nastoupil do auta a nastartoval, aniž bych si otevřel vrata. Chvíli jsem tam jen tak seděl a zíral do zpětného zrcátka. Usmál jsem se na svojí holčičku. Pak zmizela.

Vylezl jsem z auta a otevřel vrata. Vrátil jsem se za volant a uvědomil si, že ani nevím, kam bych měl jet. Přesto jsem začal couvat. Byl to uklidňující pocit, že se něco hýbe. Vtom autem otřásl náraz. Pravým spánkem jsem se uhodil o sklo. Ve zpětném zrcátku jsem spatřil červené auto. Z jeho kapoty se vznášela pára. Na nebi visela další leklá ryba, další a další.

Z auta vystoupil vysoký černovlasý muž. Otvíral ústa, ale já ho neslyšel. Dál jsem tam seděl a sledoval déšť, který právě začal. Poslouchal jsem kapky, jak bubnují na střechu auta, a opět mě přepadl bolestný záchvat smíchu.


29 názorů

Ahoj, díky zapřečtení. Pochopila si správně :) B.

je to nesourodé, těžko si to domýšlet, bolest, odevzdanost, sklesklost a naprostá nechuť k životu je z toho cítit v každém řádku, ale nevím, co si z toho mám vzít, pro mě je to bez konce, ale bez náznaku zda si mám domyslet, či ne, jinak velmi dobře zpracované, se zdařilými pasážemi

Kapsa
19. 10. 2011
Dát tip
A proč lidi čtou? Pominu-li školu a zaměstnání, tak pro zábavu,ne??? Lidi přece většinou píší pro zábavu a čtou pro zábavu (za dlouhých nudných večerech).

nostalgik
18. 10. 2011
Dát tip
Někdy se dějí věci, které se jinak nedějí, ať už ve fantazii nebo v realitě. Raději je čtu, než prožívám. ***

Zdravím všechny a děkuji za váš čas. S nominací na PM rád souhlasím.

Sebastiana
16. 10. 2011
Dát tip
Líbilo se mi to, velmi pěkně napsané. Ale jako by mi tam chyběl konec, vysvětlení- čí pohřeb apod

Janina6
16. 10. 2011
Dát tip
Bohouši, souhlasíš s nominací do Povídky měsíce?

Na jednu stranu velmi silné, ale na druhou stranu o fousek málo transparentní, což tomu tu sílu zase ubírá, protože člověk musí příliš moc spekulovat, co tím chtěl básník přesně říci, a nevychutná si celkovou šílenou depresivní náladu věci. Přihodit čtenáři ještě pár indicií, aby během čtení méně tápal, a bylo by to dokonalé.

Janina6
14. 10. 2011
Dát tip
Pro mě velice působivé. Některé jakoby "nelogické" momenty, na které upozorňovali jiní, mě v textu neruší, protože jde přece o nenormální situaci, o výjimečný psychický stav po ztrátě dítěte. Naopak, cokoli fantazijního, překračujícího suchý realistický popis u tebe vítám. Souhlasíš se zařazením do soutěže Povídka měsíce?

Lakrov
14. 10. 2011
Dát tip
Pro Edvin1: I mně to přišlo jako "upoutávka" na něco, co ještě bude vyřčeno. Bavit v pravém slova smyslu se u toho nelze, zamyslet, položit si otázku, to ano. To, že chybí odpověď by nevadilo; jenže ono to od začátku působí (možná taky proto, že znám autora z dřívějška) že nějaká odpověď přijde...

Edvin1
14. 10. 2011
Dát tip
Dobře napsané, jako vždy u nadaného Crazyho, ale není to žádná povídka, neboť to nemá pointu, nebo jsem příliš hloupý, abych ji postřehl. Spíš jako součást nebo úvod povídky. Třeba povídky o tom zmíněném pohřbu. Jinak je mi záhadou, jak se zde někdo mohl při čtení bavit (Kapsa) - o zábavu snad opravdu Crazymu nešlo. Nebo ano??? To snad ne!

Taubla
14. 10. 2011
Dát tip
pro mě pěkné

Flákač
14. 10. 2011
Dát tip
se mi líbí to mezi řádky,

Parsifal
14. 10. 2011
Dát tip
V zásadě se mi to jako povídka v zásadě nedějová líbí, tak jen pár poznámek: Třetí odstavec - nejprve mu něco skočilo na klín, pak se polil a pak kočka stála u záchoda - není mi jasná souvislost (to chlupaté byla ta kočka? Pokud ano, jak se dostala z klína k záchodu?). Dále věta: Stál jsem na místě a čekal, kam mě nohy zavedou. - nohy ho někam zanesou, pouze když jde, dle mého názoru, toto na mě působí trochu nesmyslně. Podobně jako Tangens_Omega36 upozorním na formulaci "svlékl se, ne vlastně ne, ..." - doopravdy to dává smysl jen obtížně, čtenář má dojem, že se mluví o někom jiném. Každopádně jak jsem řekl, v zásadě se mi to líbí, Lakrovovi díky za avi.

Muamarek
14. 10. 2011
Dát tip
Je zde náboj, energie, svírání i lehkost čtení... Marek

Lakrov
14. 10. 2011
Dát tip
Tohle je něco jiného, než tvé povídky z dob před dvěma nebo třemi lety (Malý město). Oproti povídkám "Malýho města", jež vytvářely náladu kreslením konrétních situací a konkrétních postav, je tohe dost "subjektivně" pojaté. Přesto (nebo právě proto) si myslím, že tady (na Písmáku) najdou tyhle tvé nové "miniatury" dost příznivců. Mě tenhle odklon od "psaní o něčem" k "náznakům a nevyřčenému" spíš udivil. Plus několik avíz; dotčení nechť prominou.

Kapsa
14. 10. 2011
Dát tip
Ano, velmi čtivé; dobře jsem se bavil...

reka
13. 10. 2011
Dát tip
Jeho vlastni pohreb? Neni to spatny, i kdyz tvoje jine veci, kde se strida humor a melancholie, se mi libi podstatne vic.

Winter
13. 10. 2011
Dát tip
Přijde mi to dost rozpolcené: na jednu stranu je tam chladný mechanický popis každodenností, na stranu druhou i pár emo scén (sprcha). Samostatně ty scény jakž takž fungujou, ale každá jinak, dohromady to moc nejde.

Diana
13. 10. 2011
Dát tip
Nejspíš tě hned odvezli na pozorování...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru