Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDéšť
Autor
Bohouš Krejza
Probudil jsem se chladem svého potu. Vstal jsem z promočené postele, sundal si mokré triko a trenky a vlezl do sprchy. Pouštěl jsem na sebe proudy horké vody a ne a ne ze sebe dostat zimu, co se ve mně uhnízdila. Sedl jsem si na bobek a zkoušel to rozdýchat. Voda narážela na plastové dno. Zavřel jsem oči a představoval si, že prší a déšť všechno odplaví hluboko pod zem, do stok, řek a nakonec moře, ve kterém se bolest rozpustí jako šumivý vitamín.
Vylezl jsem ven a osušil se, přičemž v zrcadle pozoroval své zchátralé tělo. Povislé břicho, špekatá prsa a obličej bez jakéhokoliv výrazu, jako kdybych nežil. Oblékl jsem si triko, postavil na čaj a čekal. Za oknem se nedělo nic. Bezvětří. Větve stromů mrtvolně trčely v prostoru. Obloha byla špinavě modrá jako kalná řeka. Letadlo, které jí prolétávalo připomínalo leklou rybu. Připadal jsem si jako kdybych byl na dně té odporné stoky a dokonce cítil její pach. Nemohl jsem se nadechnout. Plíce se mi plnily vodou. Sedl jsem si ke stolu a odevzdaně čekal, až se utopím, ale nakonec mi ústy a nosem opět začal proudit vzduch, suchý a štiplavý jako pach moče.
Něco chlupatého mi skočilo na klín. Leknutím jsem převrhl hrnek s čajem a na stehnech pocítil vařící tekutinu. Kočka stála u svého záchodu plném zaschlých exkrementů a zažloutlé podestýlky. Její ocas byl naježený. Vypadal jako veverčí. Vzal jsem ji za kožich a posadil na klín. Chytil jsem její kůži na lícních kostech a táhl dozadu tak, že oči měla obludně vypoulené. Začala syčet a její drápky se mi zarývaly hluboko do spálených stehen. Ještě chvíli jsem ji tak držel, zíral do jejího kočičího nitra, které má být podle některých pověr bránou do pekla, a pak pustil.
Do kuchyně vběhlo dítě. Děvče. Na ramenou měla školní brašnu. V šedi, ve které se místnost utápěla, celá svítila. Usmívala se na mě. Snažil jsem se úsměv opětovat a dlaněmi zakrýt rozdrápaná spálená stehna.
„Už musím běžet,“ slyšel jsem ji říkat.
Světlo zmizelo spolu s ní. Vstal jsem. Židle s úlevou zavrzala. Stál jsem na místě a čekal, kam mě nohy zavedou.
Žaluzie v ložnici uvnitř nekompromisně držely tmu. Pootevřel jsem dveře, které do místnosti vpustily světelný pruh. Ten osvítil peřinu, z níž čouhaly chuchvalce šedočerných vlasů. Moje žena.
„Jak dlouho?“ ozvalo se z pod peřiny a já automaticky odpověděl:
„Zítra bude pohřeb.“
Něco říkala, ale nerozuměl jsem jí. Zavřel jsem dveře a šel do koupelny. Svlékl se, ne vlastně ne, sedl jsem si do sprchy v trenkách a tílku. Po chvíli váhání jsem pustil vodu a opět si přestavoval déšť. Jaké by to asi bylo, kdybych se vrátil do ložnice a objal ji? Z toho pomyšlení se mi udělalo špatně a z úst vytekla hnědá tekutina. Sledoval jsem, jak mizí v odpadu, a pak asi na chvíli usnul.
Na prstech se mi udělaly varhánky. Vypadaly jako kůra stromů. Nevím proč, ale rozesmálo mě to.
Vyšel jsem ze sprchy a oblékl se do černých kalhot a bílé košile, které jsem měl připraveny na zítřejší pohřeb. Voda prosakovala skrz bílou látku. Roztáhl jsem ruce a zase připažil. Opět mě přepadl smích. Kočka mě vyplašeně sledovala z haly. Zašel jsem do ložnice. Pořád jsem se smál.
„Na ten pohřeb nepůjdu… nemůžu,“ řekla, aniž by se na mě podívala. Chuchvalce vlasů zůstaly nehybné.
Měli bychom požádat o odbornou pomoc.
Nevím, jestli jsem to řekl nahlas, nebo jen myslel. Sešel jsem schody do haly a snažil se obout, ale černé lakýrky se zdály být malé a neforemné. Vyšel jsem tedy ven jen v bačkorách, nastoupil do auta a nastartoval, aniž bych si otevřel vrata. Chvíli jsem tam jen tak seděl a zíral do zpětného zrcátka. Usmál jsem se na svojí holčičku. Pak zmizela.
Vylezl jsem z auta a otevřel vrata. Vrátil jsem se za volant a uvědomil si, že ani nevím, kam bych měl jet. Přesto jsem začal couvat. Byl to uklidňující pocit, že se něco hýbe. Vtom autem otřásl náraz. Pravým spánkem jsem se uhodil o sklo. Ve zpětném zrcátku jsem spatřil červené auto. Z jeho kapoty se vznášela pára. Na nebi visela další leklá ryba, další a další.
Z auta vystoupil vysoký černovlasý muž. Otvíral ústa, ale já ho neslyšel. Dál jsem tam seděl a sledoval déšť, který právě začal. Poslouchal jsem kapky, jak bubnují na střechu auta, a opět mě přepadl bolestný záchvat smíchu.