Vlakem do Frýdku a zpět

Dead Man

Když Šejn s očima jako len nasedl na víc než Posázavský expres, rezezněly se v kopcích v dáli hluboké tóny basové kytary. Zněly jako hrom, jako cirkulárka zpomalená prsty odvážlivce, jako když do strun uhodí Neil Young. A do toho báseň o době ztracené už šest tisíc let. Mohl člověk před šesti tisíci lety slyšet stejný zvuk kytary? Někde v dálce před sebou, kterou ještě jen těžko dokázal domyslet? Co my víme.

Podzim

Podzim už zapálil keře. Který z nich je ten jeden, před kterým nutno zout boty v tiché modlitbě? Najde ho člověk pozdní doby? Anebo alespoň najde odvahu stát se listím rozvátým do stran, stát se ročním obdobím, stát se řekou, zůstat nakonec jen otiskem v kameni? Vydá člověk ještě někdy svou duši sluneční lázni kdesi v kopcích Tenochtitlánu? Které mýty ještě mohou ožít? Na této hvězdě z nekonečně mnoha, kde barvy umí rozechvívat.

Místek

V Místku na náměstí má život ještě svou druhou podobu: žije se tu i v řečech. A tak klapot podpatků místní kokety může mít hned dvojí zvuk. Ten rušící místní špačky a ten rušící místní babky. Kolem dokola v loubí jsou jen samá řeznictví a kadeřnictví. Mít bradu umaštěnou od salámu patrně nelze s vrabčím hnízdem na hlavě.

Krajem prvních principů

Zas projíždím tím krajem, kde se muži pod zemí setkávají s prvními principy. Ty v nich pak zůstávají, i když světlo dne si s nimi nerozumí. A tak principy jako argument nacházejí své místo daleko spíše v nočních lokálech Zábřehu, Hrabůvky a Poruby než na prosluněných haldách nad městem. Na jedné sedí dva kluci a kouří z hliněné dýmky. Jak padne na haldu tma, budou muset zmizet. Princip úniku. Zákon přírody.

Konečná

V Sherwoodu před Hlavním nádražím mají poradu zbojníci. Životem vyčerpaná Marian v hale žebrá o pár drobných. Kdo z vás je Robin? ptá se službukonající strážník.

Život je všude stejný.