Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zmierenie

25. 11. 2011
13
38
4542
„Je to hlúposť! Nič som nevidela.“ Sfúkla som sviečku siahajúc po vypínači nočnej lampy.
„Vyvolávání duchů je těžký rituál. Asi jsem se někde sekla.“ Povzdychla si Jiřina.
„Mala by som už ísť.“ Vstala som zo zeme a vrátila jej čiernobiele fotky.
Hodiny na kostolnej veži práve odbili polnoc, keď som vyšla na ulicu. V oknách domov bola tma, sem-tam sa ozval štekot psa či vietor v korunách stromov.
Prišla som na križovatku, ostávalo len pár metrov k babkinmu domu. A v tom ustal vietor a nastalo ticho, ako keby niekto vypol zvuk. Predo mnou stál chlapec. Mohol mať tak osem, možno menej. Jeho tmavé oči na mňa uprene hľadeli. Jeho nezdravo bledá pokožka bola len o pár odtieňov tmavšia ako jednoduchá nočná košieľka, ktorú mal oblečenú.
„Čo tu robíš? Je neskoro.“ Sklonila som sa k nemu. Jeho pery sa pohli, ale nevydali ani hlásku.
 V dome pri nás sa rozsvietilo. A so škrípaním sa otvorilo okno.
„Karin, pojď už dovnitř!“
„Idem babi, len...“ Venovala som jej len krátky pohľad a otočila späť ku chlapcovi. Lenže predo mnou sa rozprestierala len prázdna ulica.
 
Na druhý deň mi celá udalosť prakticky vyfučala z hlavy. Snažila som sa zabiť ďalší deň prázdnin bez internetu a priateľov. Česká dedina pre štrnásťročné dievča z Bratislavy ako ja, nie je fakt to správne miesto. Keby sa naši nerozvádzali, mohla som byť doma.
Čakala som večer pri kostole na Jiřinu, sesternicu z desiateho kolena a jediné dievča v mojom veku široko-ďaleko. Ako som tak stála, opretá o stenu, z dverí domu oproti vykuklo dievčatko. Zamávalo a vykročilo smerom ku mne, keď jej zrazu mužská ruka zakryla ústa a vtiahla ju rýchlo späť do útrob domu.
„NIÉÉÉ!“
„Co se stalo, Karin?“ Chytila ma za rameno Jiřina.
„Videla si to?!“ Ukázala som na vchod domu.
„A co jako?“
„To dievča... ten chlap ju... !“
„Jaký děvče… v tý starý ratejně?! Tam už nikdo nebydlí alespoň šedesát let! Radši už pudem.“ Pokrútila hlavou.
Civela som na ten barak s prepadnutou strechou, rozbitými oknami a prasklinami vo fasáde. Upútal ma nápis nad vstupom. Bol už zničený a miestami chýbal, ale s istotou som vedela, že je napísaný po nemecky.
„Asi ti to tu začína lízt pořádně na mozek!“ Podotkla pozorujíc moje zaujatie tou rozvalinou.  
„Nie som blázon. Viem, čo som videla!“  
„To říkaj všichni blázni!“  
 
            V noci som nemohla zaspať. Moju myseľ sa pokúšala nájsť nejaké logické vysvetlenie... Ale žiadne nenachádzala. Nasledujúce dni som vídala okrem detí aj ženy a mužov. Objavovali sa v skupinkách a hľadeli na mňa. Ich ústa sa pohybovali, akoby mi niečo hovorili. Ale žiadny hlas som nepočula.
           
            „Vypadáš hrozně!“ Skonštatovala, keď za nami Jiřina zavrela dvere svojej izby.
            „Vôbec sa tu nevyspím a ešte k tomu...!“ Zasekla som sa. Nemôžem jej to povedať, neuverí mi. Uhla som pohľadom a na stole som zahliadla kôpku starých fotografii. Na vrchu ležala čiernobiela školská fotka. Vzala som ju do rúk, telom mi prešlo elektrizujúce mrazenie. Niekoľko tvárí som spoznala. Chlapec, ktorého som videla ako prvého, stál na kraji. Dievčatko, ktoré niekto vtiahol do domu, sedelo uprostred. Taktiež aj učiteľa som posledné dni vídala.
            „Odkiaľ máš túto fotku?“
            „Ta je ještě po babičce, když chodila tady do školy. Myslím, že to bylo po válce.“ Prisadla si ku mne. „Vidíš, tady je a tady je zase tvoje babička.“
             Mala pravdu, stará mama sedela na kraji a ten chlapec s tmavými očami stál vedľa nej.
 
            Vonku sa už stmievalo a so starou mamou sme sedeli v kuchyni.
            „Dnes zase volal tvůj táta. Prý mu nezvedáš mobil ani neodpovídáš na zprávy!“
            „Nemám s ním o čom hovoriť!“
            „Víš, někdy ve vztahu nastane zlom a pak se už nedá jít dál.“
            „Možno sa dalo urobiť niečo, aby k tomu nedošlo.“
            „Holčičko, je to komplikovaný...“
            „Babi, pamätáš si ešte na toto?“ Skočila som jej do reči a vytiahla z vrecka fotografiu. Nechcelo sa mi rozprávať o rodinných problémoch.
Stará mama si nasadila okuliare a zasmiala sa: „ Pamatuju si to dobře. Pan učitel Grüber nás na to focení připravoval jako na velikou událost. Stál před námi, v dokonale naškrobené košili se zlatými manžetovými knoflíčky, a říkal, že se máme usmívat, protože to bude památka na celý život.“ Tá spomienka jej vyčarila na tvári nádherný úsmev.
            Zahryzla som sa do pery: „Vieš, kto je tento chlapec?“
            Stará mama sa zahľadela na chlapcovu tvár. Prešla po nej jemne prstom, akoby ho chcela pohladiť.
            „Jmenuje sa Franz.“ Posmutnela.
            „A kde je teraz?“
            „Po válce se jeho rodina odstěhovala. Podobně jako ostatní Němci z vesnice.“
            „Kam?“
            „Zpět do Německa. V tý době se to tak dělalo.“ Postavila sa zo stoličky. „Už je pozdě, jdu si lehnout.“
            Vôbec som tomu nerozumela, prečo sa odsťahovali?
            Večer som sa pre istotu vyhla pohľadu z okna. Niečo mi hovorilo, že sú tam, ale túto noc si moje telo potrebovalo odpočinúť.
 
            Nasledujúci týždeň som Franza a ostatných vídavala aj cez deň a stále častejšie. Začínala som vážne pochybovať o svojom duševnom zdraví. Lenže niečo ma hnalo vpred. Vyspovedala som pár starousadlíkov, ale nič konkrétne mi nepovedali. Každý akoby sa snažil na odchod Nemcov zabudnúť. Mnohí mi povedali, že už je to uzavretá kapitola dejín a nemá zmysel sa o nej baviť.
           
Vracala som sa práve od Jiřiny, keď som ich cez okno započula.
„Měla bys své vnučce říct, že jsou věci, o kterých se nemluví. Musejí zůstat zapomenuty.“
„Karle, je ještě malá a zvědavá. Nemyslí to zle.“
„Naši rodiče to udělali pro nás! Pro naši budoucnost!“ Postavil sa z vŕzgajúcej lavice a odišiel. Rýchlo som sa schovala do kôlne.
 
Stará mama na sebe nedala nič znať. Zato vo mne to vrelo. Čo urobili ich rodičia? Pre akú budúcnosť?“
Po večeri som umyla riad a pristúpila k nej: „Počula som dnes, čo ti povedal Karel!“
Pozrela na mňa a na sucho prehltla. Do očí sa jej tlači slzy.
„Nikdy sem o tom nikomu neřekla. Ani tvému dědečkovi.“ Zhluboka sa nadýchla:
 
Bylo mi devět. Tu noc mně vzbudil křik. Po celé vesnici se ozýval pláč, řev a výstřely. Nikdo nebyl doma, tak jsem vyšla na ulici. Na ten pohled nezapomenu do smrti.
Táta a ještě jeden chlap tahali pani Kellnerovou za ruce po zemi, aby ji naložili do náklaďáku. Vzpírala se jim a brečela. Několik mužů a žen rozbilo zámek dveří školy a vběhli dovnitř. Za chvíli vyvedli ven rozcuchaného pana učitele a naložili ho na to auto. Tekla mu krev z nosu a kapala mu na bílou rozepnutou košili.
Na opačné straně jsem zahlédla malou Gertrudu. Bydlela s rodiči v domě naproti kostelu. Měli tam krámek. Vyšla ze dveří na první schod a zamávala mi. Chtěla se ke mně rozeběhnout, ale v tom ji někdo ze zadu popadnul, zakryl jí obličej a vtáhnul do domu. Za pár minut ji pan Staněk, dřevorubec, nesl k náklaďáku. Vzpírala se mu, ale nepomohlo to.
Přes cestu v křoví se skrýval Franz. Chtěla sem za ním jít, jenže v tom k němu přišel Karel. Kopl do něj a křičel: „Tady je! Tady je ten skopčák!“
Běžela jsem za ním, ale máma mně chytila. Držela mně tak pevně a já se mohla jen dívat, jak Franze nakládají k ostatním. Celou dobu kolem sebe kopal, tloukl je pěstmi a křičel moje jméno…
 
            Stará mama plakala. A ja s ňou.
            „Neodešli, my jsme je vyhnali. Někdy přemýšlím, že kdyby tady zůstali… kdyby tady zůstal Franz, možná by se můj život ubíral jinou cestou.“  
           
Nemohla som opäť zaspať. Pred očami sa mi premietali výjavy z jej rozprávania. Kostolné zvony odbili polnoc a ja som podišla k oknu.
Stáli tam. Franz, Gertruda a ostatní.
Vyšla som von z domu, obliekajúc si sveter na pyžamu a pristúpila k nim: „Je mi to všetko veľmi ľúto! Odpustite nám, prosím.“
V kútiku duše som dúfala, že preto sú tu. Ale Franz sa odo mňa odvrátil a hľadel na dolný koniec vsi. Pokynul na mňa rukou a pomaly kráčal dole ulicou, sprevádzaný ostatnými. Nasledovala som ich, ani neviem prečo. Možno ma hnala zvedavosť alebo pocit viny za mojich predkov.
Išli sme cez polia a chmeľnice do lesa.
Vlastnosti ako odvaha a nebojácnosť mi vždy chýbali. Ale teraz som cítila, že sa nemusím báť. Ak by mi chceli ublížiť, urobili by to už predsa dávno.
Na okraji starého rúbaniska zrazu všetci zastali. Ako na povel ukázali na rovnaké miesto. Svit z hviezd jasnej oblohy matne osvetľoval zarastenú čistinu. Na jej okraji sa nachádzalo holé miesto, zapadnuté ihličím. Zdvihol sa vietor a v korunách stromov niesol okrem šumu aj ich hlasy opakujúce len jedno slovo – Hilfe.
Moje prsty sa zaborili do vlhkej pôdy, z ktorej vanula vôňa lesa. Pomaly som odhrabávala zeminu.
Hrabala som hlbšie a hlbšie ako zmyslov zbavená, než ma zastavilo čosi tvrdé. Podľa hmatu som usudzovala, že je to kameň. Po chvíľke mi zrak zakalili slzy, a ja som v rukách držala ľudskú lebku...
 
Nasledujúce ráno začala polícia odkrývať masový hrob čítajúci na tridsať ľudí. Franza ani ostatných som už nevidela. Len keď okolo domu starej mamy prechádzalo posledné auto s ich ostatkami, poryv vetra rozhýbal záclony a pohral sa s mojimi vlasmi... Práve vtedy som začula slabé Danke.  
            Zhlboka som sa nadýchla a siahla po telefóne.
            „Ahoj ocino,...“

38 názorů

pejprdoll
14. 11. 2012
Dát tip

hm, okej, je jasné, že v Češi túto tému berú veľmi citlivo a naša generácia to nezažila a nevníma to až tak, dokonca Slováci, chápem.. 

Tak či onak, ten prechod v tom, dialógu je veľmi náhly.. niečo tam chýba aby to bolo také ladné. 


pejprdoll - ďakujem za tvoj názor.

To posunutie ďalej sa, hádam, udeje po dokončení III. časti Anjelov & Čertov. Avšak chcem to mu nechať voľný priebieh.

Čo sa týka vybraných kulís česká dedina, slovenčina a pod. - je to prostredie. ktoré dobre poznám, v ktorom som si (zatiaľ) istý.  

Poviedka nie je primárne o genocíde, je odpúštaní malých ale aj veľkých zlých vecí.

Snažil som sa zločiny pri odsune Sudeckých Nemcov pojať citlivo, pretože v ČR je to stále ožehavá téma. Preto som zvolil hlavnú postavu ako Slovenku, nezaťaženú minulosťou.

K dialógu babky a Karin. Karin nadviazala rozhovor na fotku hlavne, aby sa nemusela baviť o otcovi... a popri tom sa niečo dozvedala...


pejprdoll
14. 11. 2012
Dát tip

Kamaráde, písanie o genocíde nie je zrovna najľahšie a je dosť obtiažne túto tému poňať ... vôbec nejako.. môže sa o nej písať s absolútnym chladom, naturisticky, ale aj tajomne, nehovoriac o tom, akoby zastreté strachom, po určitom čase, z niečieho rozprávania a podobne... 

Keď som začala čítať tento kúsok, tak sa mi hneď opomenul tvoj román - česká dedina, slovenčina, kamaráti, deti - a povedala som si, že síce na tom nie je nič zlé, ale bolo by fajn sa už aj niekde posunúť. 

Trochu sa mi nepáčil spôsob, akým si sa dozvedal informácie, čo sa vôbec stalo - prišlo mi to trochu neprirodzené - ale tu narážam len na to nadväzovanie na to, ako ona hneď priamo zmení tému z otca na tú fotku. 

A ešte asi nie som na koncové pátosy. :D Ospravedlňujem sa. Celý príbeh je napísaný tak ľúbivo, že tá surovosť udalosti ku mne prišla len cez priame babkino rozprávanie. Koniec je tiež síce zmierujúci sa ale stále ľúbivo jemne napísaný. Je jasné, že detský svet vníma realitu ináč, vojnu dupľom, genocídu raz toľko, ale ..uff... zmenila som názor po zhliadnutí filmu Wenecja (Poľsko) - zmeníš ho aj ty. ;) 

 


Ďakujem za prečítanie môjho dielka a za komentár. Dvojjazyčnosť som použil hlavne kvôli odlíšeniu pôvodu hlavnej hrdinky a jej pohľadu. Tým, že nie je (tak celkom) miestna, dokáže veci vnímať inak, a hlavne dokáže načúvať. Nad uverejnením poviedky v nejakom časopise som nikdy neuvažoval. Ale ak, by sa taká možnosť naskytla, prípadným požiadavkám na úpravy by som sa nebránil.

Lakrov
17. 07. 2012
Dát tip
Začátek je takový "vlažný", navozuje dojem plochého holčičího vyprávění, oživeného prvky tajemna. To, co mě udrží číst dál, je záblesk dvojjazyčnosti -- líbí se mi, zajímá mě bude-li nějak "dějově" využita a těším se, jak budu autora kárat za gramatické chyby :-) Ke kárání není důvod, dvojjazyčnost (až na /možná jen mnou/ domýšlenou paralelu s podstatně klidnějším rozchodem dvou národů o 50 let později) je zřejmě využita spíš jako prostředek k odlišení postav, ale hlavně: Úvod je za námi a (tušený) děj dostává spád, který graduje v babiččině vyprávění (typovaném kurzívou). S tím blízkým a přece trochu cizím jazykem nemám tolik zkušeností a citu, aby mi příslušelo hodnotit úroveň formulací a potřebnost (či nadbytečnost) slov, ale domnívám se, že chtěl-li by někdo tuhle povídku vydat třeba v časopise, doznala by (nebo aspoň její úvodní třetina) jistých slohových změn. Tip (nejen za nabádání ke snášenlivosti)

Yours - ďakujem za tip. Škoda, že sa ti slovenčina nepáči a pritom je to jeden zo 40-tich najkrajších jazykov sveta :-)

Tangens_Omega36 - ďakujem za kritiku. Češtinu som použil zámerne,kvôli dokresleniu prostredia, kde sa poviedka odohráva. Avšak na budúce zostanem asi iba pri slovenčine :-) Čo sa týka "neakčnosti" začiatku, chcel som v čitateľovi vzbudiť trocha napätia a pochybností. Oveľa viac sa obávam, že čitateľa môže odradiť obyčajný štýl akým je poviedka napísaná.

Prepáč, Růženka, za moju neomalenosť!

no jo, akorát nevím, jestli to stihnu přečíst, diš sem f práci. Uvidíme. Jo a jináč, Růženka viká, ostatni Růžence tikaj:D

Ja viem, ale osobne si myslím, že to stojí za to. Začiatok je trocha rozťahaný, ale všimnite si ten rozprávačský talent a vynikajúco vykreslené prostredie + zaujímavý koniec.

šmáriapano!!!! sem si vitiskla zapomenutí vlak! To je fakt novela!

koukala se, jen do dneška. Novelu fakt nestihnu přečíst, sem f práci. Teť sem dočetla gymnazistku, na vlak mrknu.

pavlikovaruzenka - ďakujem vopred za Váš hlas. Hlasovať môžete ešte dnes asi aj zajtra. Čo sa týka nominovaných poviedkok, tak mne sa páčila poviedka od Proseckého a potom Zapomenutý vlak, avšak to je skôr novela. Ja som ju čítal dnes do druhej do rána :-)

Patriku, tak to je víborní. Mala som z toho zimomriavky! juknu co je dalšího f povítce mjesíce a budu na vás hlasovat. Doufám, že eště není pozdě.

gabi - som rád, že sa ti to páčilo. Ďakujem za pochvalu.

gabi
17. 12. 2011
Dát tip
výborná práca, rada som si prečítala zaujala námetom aj spracovaním *

Janina6
11. 12. 2011
Dát tip
No, o tom tak nějak mluvím :-) To téma je prostě citlivé, a já oceňuju, žes ho dokázal podat takovým "nedějepisným", nefrázovitým způsobem. Na mě třeba úplně nejvíc zapůsobil ten závěr, když se rozhodne zavolat tátovi...

Janina6 - ďakujem za kritiku a postrehy z formálnej stránky. Pozriem sa na to a tvoje pripomienky do poviedky zakomponujem. Nechcel som na čitateľa morálne apelovať. Chcel som. aby si každý z toho príbehu vzal práve to "svoje".

Janina6
11. 12. 2011
Dát tip
Ze začátku to vypadalo na „duchařský horor" pro pobavení čtenáře, ale pak se z toho vyklubal příběh s mnohem závažnější myšlenkou. Zajímavě působí střídání češtiny a slovenštiny v dialozích. Pár drobných připomínek: Na začátku povídky „Asi jsem SA někde sekla.“ Povzdychla si Jiřina. – česky SE, a konec přímé řeči by měl správně vypadat takhle: ...někde sekla,“ povzdychla si Jiřina. „Vypadáš hrozně!“ Skonštatovala, keď za nami zavrela dvere svojej izby. – Tady mi chybí kamarádčino jméno. Je to nová situace po líčení těch probdělých nocí atd., takže by se hodilo napsat, kdo to konstatoval. „Holčičko je to komplikovaný...“ Za oslovením holčičko chybí čárka. Je to sice takový hodně „poučný“ příběh, ale řekla bych, že ten morální apel nevyznívá nijak násilně.

Prosecký
07. 12. 2011
Dát tip
Patriku, myslím, že na textu je znát, že to nemáš z první ruky.

Prosecký - Nie nevychádzam zo žiadneho rozprávania. Inšpirovali ma udalosti ako Masakre v Postoloprtech a Podbořanech alebo menej známy, ten v Očihově. Pravdupovediac túto tému som v poviedke rozobral s obavami. Predsa len táto historická epocha československých dejín ešte aj dnes vzbudzuje určité vášne. Možno práve moje neisté uchopenie témy môže spôsobovať to vzďaľovanie sa realite. Ďakujem za bod.

K3 - ďakujem za tip. Som rád, že sa ti to páčilo. Malý rozsah poviedky som koncipoval schválne, aby sa dala prečítať jedným dychom.

Prosecký
06. 12. 2011
Dát tip
Tak, Patriku, uděluji bod. Vycházíš z nějakého vyprávění? Musím říct, že jakýsi patos pro mě osobně vzdaluje dílo tak trochu realitě. Můj děda byl v podobné situaci. Nakonec přežil a musel jenom ty zabité pohřbít. Svým dětem o tom párkrát vyprávěl, ale tak suše, nám ne.

K3
05. 12. 2011
Dát tip
Patriku, Zmierenie je právem v Povídce měsíce, přečetl jsem jedním dechem. Tohle téma opravdu stojí za to. Tip.

Lakrov
05. 12. 2011
Dát tip
Myslím, že je to dobré, ale přečtu si to ještě jednou později, v klidu.

Janina6
04. 12. 2011
Dát tip
Díky za nominaci, Pomerančová, zařazuji dílo do klubu.

Děkuji, dávám to dál :_)

Pomerančová - Áno, veľmi rád sa zúčastním :-)

Souhlasil bys s nominací do Povídky měsíce?

Nadiusha - ďakujem za poklonu.

Nadiusha
25. 11. 2011
Dát tip
udivitelnoje :D uzas, ak by bol klobuk- davam dole

Ďakujem Sebastiana. Som rád, že sa ti to páčilo

Sebastiana
25. 11. 2011
Dát tip
to je krásný, dostalo mě to, ..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru