Jak nezbalit chlapa

     Bylo mi šestnáct – krásný věk! Bylo mi šestnáct let a šíleně jsem se zamilovala. Takovou tou naivní vášnivou láskou postpubertální slečny. Láskou, která je fatální. Hubla jsem před očima, plakala bez příčiny, snila za bílého dne. Prostě – byla jsem v tom až po uši. (Zdůrazňuji v tom, ne vtom.)

     Hloupé bylo, že můj idol měl oči pro leckterou, jen ne pro mě. Prostě si mě vůbec nevšímal, ať jsem kroužila tak hbitě, že jsem kolem něj vytvářela téměř spirály. Tak jsem přidala na sytosti hlasu, aby mě nepřeslechl. Byla jsem úžasně vtipná – já byla tak vtipná, že jsem se někdy smála i sama sobě! A nic. Donutila jsem tedy svou nejlepší kamarádku k procházkám kolem jeho domu. Capaly jsme pravidelně každý podvečer (pravidelnost celé akce mi připadala důležitá) a vedly řeči. O kom jiném, než o něm. Častokrát jsme ho potkaly (špionáž jsem nepodcenila), ale jen nás tak bez zájmu minul, ovšem já měla pocit, že musí slyšet, jak strašně mi buší srdce. Neslyšel. Tvářil se neutrálně, někdy překvapeně, že nás zase vidí, ale jiskra v oku prostě chyběla.

     Tak jsem ještě přitvrdila. Začala jsem nosit sukně tak krátké, že ve skutečnosti to byl jen delší pásek. „To, sakra, už musí zabrat,“ mumlala jsem si ráno před zrcadlem. Tak – a ještě se zmalovat jak cínový vojáček – a to by v tom byl čert!

     Konečně! Jedno dopoledne na mě o přestávce tak VÝZNAMNĚ pohlédl, že to bylo jasné. A pak se usmál. Úžasné! Zaculila jsem se také a na vratkých nožkách v lodičkách na vysokých podpatkách jsem prošustila kolem.

     A pak to přišlo. Stoupla jsem na první schod a – upadla! Jak jsem se snažila situaci zachránit a udržet balanc, ještě jsem několik schodů popolezla, než jsem se definitivně rozmázla. Musel to být pohled pro bohy! Sukně tak úžasně krátká byla dávno někde nad pasem a mé růžové silonové (a tudíž průhledné) kalhotky vesele mrkaly na svět. Za sebou jsem uslyšela hurónský řev shromážděného publika a věděla jsem, že je to prostě v čudu.

     Kdykoli jsem ho potom potkala, usmíval se tak velmi čitelně, že jsem se mu nakonec vyhýbala na sto honů. Od té doby už tak houževnatě nebalím! Vím, že bych zase skončila na zemi a na nohy by mi opět nikdo nepomohl.