Jako kdyby ji neznal

K přepážce přistupujte jednotlivě.

Stoupla si do fronty. Rozhlédla se.  Hodiny nad její hlavou měřily čas, který se vlekl.

Přešlápla z nohy na nohu a v tu chvíli ho zahlédla. Už byl na řadě.

Dívala se na něj a počítala roky.  Dvanáct?

Je pořád stejný, pomyslela si a rychle se narovnala.  (Těch herd, co jí maminka dala do zad: ,,Narovnej se.“)

Otočil se od přepážky a jejich oči se  setkaly.  Zrudl. Nepozdravil. Prošel kolem a dělal, jako kdyby ji neznal…

Provázela ho pohledem až k východu ze spořitelny.

A najednou zase ucítila tu jemnou vůni sena a …

,,Po čem ti tak voní vlasy?“

Seděli v  autě a ona ho hladila a hrála si s hebkými, kudrnatými  pramínky na jeho krku.

,,Nevím,“ odpověděl . Přitulila se k jeho ramenu.

,,Cítím seno a …“

,,Ovečky,“ řekl a políbil ji.

,,Máme  ovečky, chtěla bys je vidět? Máme i berana.“

Objal ji a přitiskl k sobě.

Líbali se …náhle ji vzal za ruku a vedl  ji do svého klína…

Lekla se, ucukla a vyškubla svoji dlaň z té jeho.

Bylo to poprvé. Nechápala, styděla se, nechtěla.

,,Musím už jít,“ řekla rychle a otevřela dveře auta…

Vysoké dveře spořitelny se ještě pohupovaly v pantech, jak jimi prošel…

,,Mladá paní,“ pobídl ji muž stojící za ní a ukázal směrem k pokladně.

Když vyšla z budovy spořitelny na náměstí, namířila k podloubí. Vešla do samoobsluhy. On stál u pultu a držel tašku své ženě, která do ní ukládala nákup.

Opět se jejich pohledy střetly a v jeho tváři se objevil ruměnec.

Usmála se,  ale už nečekala, že ji pozdraví.

Vždyť to tenkrát ani nebyla  žádná láska, pomyslela si a natáhla ruku po košíku.

Vlastně se rozešli dřív, než jí stihl ukázat ty jejich ovečky.

,,Kam koukáš?!“ uslyšela za sebou ostrý, nepříjemný hlas. Neotočila se, jen pohodila hlavou a opět ucítila jemnou vůni sena.