Co je to kýč a klišé

Určitě ste se tadi s tím nejednou setkali, že vám někdo buť pod vaším dílem, nebo dílem někoho jiného vytíkal kýč, nebo klišé. Dost možná, že sem to bila i já. Nasrali ste se a říkali ste si, že už tí blbí kritiki a řeči o klišácích máte plní zubi. Co máte furt psát, že jo? Diš uš napsáno všechno bilo.

To mi připomína jednu historku jak v devatenáctím století padnul návrh, abi se zrušilo patentní úřad, páč uš všechno bilo vimišlení.

Uvjedomte si, že tak jak píšete vi, nemůže psát nigdo jiní, páč vám nevidí do hlavi, není jako vi, nevidí sfět jako vi.

Fšimněte si třeba, že na zadaní téma každí z nás napíše úplně něco jiního. Někdy bi jeden ani neřekl, že se jedná o stejní téma.

Ale de o to, abychom se vihnuli slovům, slovním spojením a situacím, kterí se používají calá staletí do zbláznění.

Co je kýč?

Fšeobecně je simbolem kýče sádroví trpaslík. Ofšem diš o něm napíšete, nemusí to bít zrovna kýč.

Podle mě sou to démanty noci, perly a rubíny co kanou s očí, samet noci, perutě, zvlášť perutě labutí, temný rov, zlatí, kučeraví vlas a podobně.

Co je to klišé?

Tak třebas, „Ve svitu luny líbal její sladká ústa. Zlaté vlasy ji splývaly v kaskádách až k pasu. Cítila se bezpečně v jeho ramenou, pevných jako z ocele.“ Tadi to máte klišé hnet tři. Jednak situace. Ve svitu luny, standardní oblíbená situace, tisíckrát popsaná. Svit luny jako takový, je další zažité klišé. Ocelová ramena, do třetice. Kýče ste určitě poznali sami, text je jimi doslova prošpikován. Celé je to prostě jeden velký klišoidní kýč.

Klasické současné klišé je třeba milenecký fstah, sestřička – lékař.

Ředitel – sekretářka a  podobně. A pochopitelně standardní situace, popelka, neboli, kterak chudá holka ke štěstí přišla.

Taki špatně vibudované, ploché charaktery postav. Diš kladní hrdina je jakísi anděl a nemá jedinou špatnou vlastnost, naopak, záporní hrdina, je takoví zloduch, že ani samotní satan na něho nemá.

V neposlední řadě, taková ta ustálená slovní spojení, jako: srdce na dlani, kukadla jako zrcadla, srdce z kamene, až za hrob láska, city vroucí, slunce žhnoucí, srdceryvný pláč a podobně.

A přetstafte si, že diš na stěnu namalujete simbol, srdce se šípem, prasátka, nebo dámského přirození, je to taki klišé.

To je hrůza, že?

Teť si asi říkáte, pro ráni boží, to je šílení! Diť všechno co napíšu bude klišé. Ale nebojte se, nebude. Akorát diš píšete, je třeba se prostě takovím obratům a ustálením situacím vihnout. To se ví, že ani já, Růženka nejsem imunní a každou chfilku nějakí to klišátko úplně bezbolestně porodím a eště sem na sebe pišná, jaká sem skfělá spisovatelka, diš mám text za chfilku napsaní.

Tak piš péro, těpéro. Klišáki a kyčáki mazej bes pardónu. Sou to špatní páni. (to o těch pánech je taki klišé)

Vaše Růženka.