tichý společník

Sedával u počítače téměř každý den. Od té doby, co po jednapadesátiletém manželství ovdověl, byla to jeho jediná zábava. Kdoví, proč si vybral zrovna literární server, i když mu oči už dávno nesloužily tak, jak by chtěl.
Vybíral si ze sloupce na levé straně stránky ženská jména a klikal na ně. V průběhu několika měsíců už tu měl své stálé favoritky, ale rád objevoval i nové, mladé tváře.

Připadal si, že přes sklo monitoru nahlíží do jejich pracoven, kuchyní, školních tříd… svěřovaly se mu samy, často i víc a rychleji, než by čekal. Jen o tom nevěděly. Znal jejich osudy, svlékal si je prostřednictvím jejich vlastních slov, ani nepotřeboval dalekohled, aby odhalil tajemství cizích ložnic. S prstem na tlačítku počítačové myši mohl mít jakoukoli ženu, kterou chtěl. A tolikrát, kolikrát se mu zachtělo.

Když ho jednoho dne ráno našla ošetřovatelka, už nedýchal. Ale na tváři měl šťastný úsměv.