Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUcho
Autor
horák
"Hurá, přijely kolotoče!" zajásal bych, kdyby mi bylo o deset let méně. Nyní už nejásá ani moje mladší ségra. A to je při její blbosti co říct. Každopádně jedno pozitivum příjezd pouťových atrakcí přinesl. Bude vzrůšo. Přiřadili nám do třídy nějakého Třísku, který je synem majitele autodromu, labutí a ještě několika střelnic. Prý se jim v Litvě zamiloval domácí učitel, a tak musí na své cestě republikou děti školou povinné chodit do normální školy, než najdou někoho vhodného a dostatečně šíleného.
"To vás určitě nechá zadarmo svízt na kolotoči," pronesl při večeři táta žijící neustále v naivitě sedmdesátých let, kdy ve volném čase stavěl sámošku, domnívaje se, že než ji postaví, stejně tady bude komunismus a všechno bude zadarmo.
Vzrůšo bylo. Především bych měl napsat, že Miarka ho posadil vedle mě. Zdůvodnil to tím, že mu jistě pomohu lépe se adaptovat v kolektivu. Ještě to okomentoval slovy: "Libor je v kolektivu oblíben, a tak to pro tebe bude snadnější." Třída se přiblble uchichotávala a já si vůbec nebyl jist svou oblíbeností. Klidně mohl Miarka říct: "Horák je ten největší tydýt z celý třídy, a tak se nic nezblázní, když tě vedle něj na pár dní posadím."
První den jeho pobytu v našem ústavu se obešel bez větších problémů. Jakmile skončila hodina chemie s Miarkou, Tříska se sebral a odešel prodávat lístky na autodrom. Dnešek už tak ideální nebyl. Třískovi zřejmě bylo domluveno z vyšších míst, takže dorazil již během druhé hodiny, když Duřtová komentovala výsledky našich slohových prací. Bez klepaní, bez pozdravu prošel třídou a s mohutným zaklením dopadl vedle mě. "Čau!" řekl jsem mu, což nijak nevzal na vědomí. Duřtová zřejmě byla poučena, a tak ho ignorovala, což chvílemi šlo obtížně, neboť si párkrát krknul a nahlas prohlašoval, že v automatu máme teplou colu.
Poučen zřejmě nebyl tělocvikář Sytý. Nejprve donutil Třísku svléknout se do slipů a aspoň naznačovat, že se rozcvičuje. Po rozcvičce jsme připravili švihadla. Tříska na nic nečekal. Na kovových konstrukcích vyrostl, a tak než stačil Sytý cokoliv říci, visel u stropu.
"Slez dolů," začal pedagog smířlivě, ceně si jeho zručnosti.
"Běž někam," přešel komediantův synek na tykačku.
"Nechám tě propadnout z tělocviku!" začal ztrácet trpělivost Sytý.
"Aspoň táta ušetří," kontroval Tříska a my si vzpomněli, jak nám popisoval, že táta musel loni vysolit chemikářce dva tisíce, aby ho nechala propadnout a on nemusel postupovat do devítky.
Na konec se Sytý projevil jako stratég a rozhodl, že budeme raději skákat přes kozu. Ale bylo na něm vidět, že by nejraději přitáhl z dílny kabely a do šplhadla pustil 220 voltů.
Čtvrtou hodinu Tříska trávil v ředitelně, kde mu nejspíš opět domlouvali. Objevil se v okamžiku, kdy Šimuniová rozdávala zadání písemek ze smyslových orgánů. "Napíšeš si to s námi," usmála se na něj. Trochu jsme ztuhli a zalekli jsme se její nevědomosti. Určitě ještě nenafasovala neprůstřelnou vestu a mimořádnou poradu, která dle sdělení vševědoucích spolužaček proběhla o předcházející přestávce, zřejmě trávila nerušeným pokuřováním u sebe v kabinetě. Tříska si kupodivu zadání vzal a posadil si opět vedle mě. Nenápadně jsem si odsedl. Podíval se na mě a já raději dodal: "To aby mě nenapadlo opisovat."
Měl jsem popsat vnitřní stavbu oka, druhá skupina měla ucho.
"Jak asi můžu ucho nakreslit, když si na něj nevidím?"
"Jenom schematicky, nemáte výtvarnou výchovu," odpověděla mému sousedovi vyučující a opět se na něj líbezně usmála.
Podíval jsem se na hodinky. Bylo mi ji líto. Ještě zbývalo třicet pět minut, to nemůže dobře skončit.
Tříska se o něco začal na papíře pokoušet. Nevědomá Šimuniová k němu třídou dotančila, nahlédla mu přes rameno: "Zase tak schematicky nemusíš, aby z toho byly patrné základní části."
A jakoby nic se dál posunovala třídou, aby každý pocítil, že je kontrolován. Všichni jsme stejně věděli, že kdyby někoho načapala, jak opisuje, řekla by: "No tak." A šla by dál.
"Nemáš nůžky?" povídá mi Tříska. Nechtěl jsem odporovat a urychleně je z penálu vyndal a nabídl. Doufal jsem, že nepůjde tak daleko, aby mi je vrazil do zad. Ještě mi chybělo popsat vnitřní část oční koule, když jsem zaslechl křupavý zvuk. Ostří mých nůžek se svírala asi v polovině Třískova ušního boltce. Napadlo mě ještě ho upozornit, že nejen boltcem rozumíme ucho, že je ještě ucho střední s kladívkem, kovadlinkou a třmínkem a vnitřní, ale to už zakrvácené nůžky odložil, a jelikož boltec ještě držel za část lalůčku, škubl, aby jej oddělil od hlavy. Nakonec celou ustřiženou část svého těla připlácl na papír a vítězoslavně prohlásil: "Teď to bude realistický!"
Ještě, že jeho skupina neměla oko, to bych se snad pozvracel.