Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETRPĚLIVOST
Autor
srozumeni
,,Kurrniik, tak už toho nech a sundej ty ruce z očí!" říkala jsem synovi už docela rozezleným hlasem. Byla jsem netrpělivá a začala jsem na něj spěchat. Jako kdybych zapomněla na všechny jeho rituály, které musí před spaním mít splněné. Možná únava z celého dne, nějaký stres, to vše zapříčinilo mou netrpělivost. Po vykoupání nechtěl vylézt z vany na povel. Místo toho tento proces protahoval. A já měla pocit, že mi to určitě dělá naschvál. Jeho ,,hra na slepého", při které si schovává oči do dlaní a má je na ně křečovitě přilepené, mě občas už opravdu dovede dohánět k šílenství.
Je to takový začarovaný kruh. Já vím velmi dobře, že můžu na něj křičet jak chci a co chci a on mě stejně ,,neslyší". A čím víc na něj budu křičet, tím větší protitlak u něj vytvořím.
Má trpělivost byla u konce. Vzala jsem ho za ruce a snažila jsem se mu je sundat z očí. ,,Koukej vylézt z té vany, máš už úplně studenou vodu. Přestaň mě vytáčet a nechovej se jako blázen. Už si měl bejt dávno v posteli. Já si chci taky dělat svoje věci a ne jen lítat okolo tebe..."
Asi vycítil, že jsem fakt naštvaná. Jenže jeho reakce byla poněkud jiná, než jsem očekávala. Začal šermovat rukama a napřahovat po mě, vztekle křičet a mlátit do mě. Podařilo se mi vždy uhýbat před ranami. Navíc bylo jasné, že se vlastně také bojí. ,,Že by přeci jen nějaký respekt měl? V práci bychom možná z legrace v dané situaci utrousili nějakou poznámku o autistovi bez zábran a náš smích by byl slyšet po celém stacionáři. Pomyslila jsem si jen sama pro sebe.
Úplně jsem ztichla. To v takových vypjatých chvílích umím. Nahodím kamennou tvář a dál, jakoby mechanicky, dokončím, co je potřeba.
Syn mi pak už z postele říkal svým zvláštním jazykem : ,,posinku, posinku, zavřit, dobr noc". Já jsem ho přikryla, dala pusu na jednu a druhou tvář, řekla dobrou noc, zavřela dveře a odešla.
A zase byl za námi jeden víkendový den. Konečně jsem si mohla jít dělat ty své věci. Místo toho jsem přemýšlela o tom, že jsem svou netrpělivostí syna zbytečně vyprovokovala. A ony ty ,,své věci" se s blbým pocitem stejně dělají tak nějak špatně.