SCHOVANÁ HLAVA

,,Proč má ten pán schovanou hlavu?"  ptala se asi pětiletá holčička své maminky. Právě nás minuly na chodníku. Já a manžel se synem jsme šli od zaparkovaného auta. Musí být na nás asi opravdu zvláštní pohled. Však také holčička vypadala, jako kdyby její oční bulvy měly opustit  tu část  tělíčka, která jí normálně vyčnívala nahoře z bundy. Maminka ten údiv spolkla a místo odpovědi na holčičku vytasila naprosto neutrální větu: ,,Kde se couráš, pojď honem, ať to stihneme."  A nešlo si nevšimnout jejího pátravého, zvědavého a zároveň soucitného pohledu, který spočinul na mně. Ten znám velmi dobře. Většinou jsem si na něj už zvykla a nevadí mi.  Leckdy si sama pro sebe v duchu pomyslím: ,,A teď má holka o čem přemýšlet. Možná o štěstí, které ji potkalo při narození zdravé ubrebentěné holčičky. Třeba se opravdu nad tím aspoň zamyslí, až na ni večer bude křičet a popohánět ji od her, televize, k večeři, do koupelny a do postele. A třeba jí nakonec přečte aspoň pohádku na dobrou noc. I když to normálně nedělá."

Náš průvod vypadá  asi následovně: Manžel s taškou přes rameno vede za ruku syna, který je už skoro steně tak veliký, jako on. Já za nimi vlaji v patřičné vzdálenosti, protože jim nestačím. Syn má však vytaženou bundu vepředu tak, aby mu zakrývala obličej. Tím pádem se vyhrne celá nahoru a krom obličeje se schová i hlava. Jemu zřejmě schovávání očí přináší nějaký pocit bezpečí. Má teď, tedy už asi dva roky, takové období. Jsou chvíle, kdy tento jeho ,,skvělý" zvyk poněkud zdržuje ve všem. Přeci jen to značně zpomaluje jeho tempo vnímání okolí. Někdy jsem pak i já na něj méně trpělivá.

Nedávno jsem se nad tím zkusila zamyslet i z jiného úhlu pohledu. Já sama jsem dost krátkozraká. Zpravidla nepoznávám lidi  na protějším chodníku. I tramvaj ke mně musí přijet dost blízko, abych si mohla přečíst číslo. Moje vlastní krátkozrakost ve mně vyvolává určitý vnitřní pocit anonymity. Tím, že já pořádně nerozeznám výraz obličejů, moje tréma z okolí a z pohledů civějících lidí je výrazně menší. A proto možná navenek působím na ulici, i se synem,  docela vyrovnaně. Vlastně, svou špatnou viditelností  se cítím vnitřně bezpečnější. Jen mě tak napadlo, že i syn ke svému zaslepování očí může mít nějaký podobný důvod.