LÁTKOVÝ KAPESNÍK S MONOGRAMEM

Byl jednou jeden šuplíček a v něm žil dlouhá léta látkový kapesník s monogramem. Byl celý bílý, vyžehlený a krásně složený. Jen ty záhyby v místě skladu už byly zažloutlé od toho, jak ho celá léta nikdo nenarovnal. Ale to mu nevadilo. Byl spokojený i tak. Věděl o sobě, že je jedinečný. Měl totiž na sobě slonově bílou bavlnkou vyšitý monogram, takovým tím kudrlinkovým písmem. A byl na něj patřičně hrdý. Však to také hned  hlásil každému novému balení papírových kapesníků, které jednou za čas přistálo vedle něj.

Vždycky začal svou uvítací řeč: ,,Tak tě tu vítám, nové balení. Snad tady nějakou dobu vydržíš. Poslední dobou se tu dost často střídáte. Nejvíc vás vždycky zmizí, když mi i sem do šuplíčku začne odněkud táhnout na cípy. Vkrádá se sem zima a já drkotám cípečkami tak, že se bojím o svou největší pýchu, monogram. Aby se mu něco nestalo, přeci jen už je trošku ztrouchnivělý."  ale to už vlastně říká látkový kapesník se smutkem v hlasu.

Nové balení, které právě přistálo vedle něj, div ho celé nezalehlo, slušně pozdravilo a zeptalo se: ,, A kam půjdeme, nevíš? A proč ty tady jsi pořád. Mně se tu docela líbí a chtělo bych tu také nějakou dobu jen tak v klidu odpočívat. Doteď jsem bylo zavřené v takových divných místech. Myslím, že jsem zaslechlo slovo sklad. Byl tam hluk, prašno a hlavně nás tam bylo strašně moc natěsnáno vedle sebe. A to já moc nerado. Tady mám spoustu místa. A ještě tu mám tebe a můžu si s tebou hezky povídat." pravilo nové balení a zvědavě čekalo na odpověď.

Látkový kapesník neznal odpověď. Mohl jen vyprávět o divných zvucích, které se zvenčí linuly chvilku poté, co další balení opustilo jeho příbytek v šuplíku. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli někdy stojí o to dostat se také ven. Měl z toho vždy takový zvláštní pocit. Možná..., kdyby se aspoň nějaké balení vrátilo a mohlo povyprávět, co zažilo... Ale nikdy se žádné nevrátilo. Z toho se mu někdy dělalo úzko.

Jindy zase , když mu do šuplíčku prosvítaly paprsky sluníčka a bylo teplo, dostal strach, že zůstane nadlouho v šuplíčku sám a nebude si mít s kým povídat. To se občas stávalo. Nastalo dlouhé období, kdy měl pak moře času vzpomínat. Nikdy nezapomene na tu zvláštní vlhkost, která ho zalila poté, co s ním někdo jiný otřel takový podoblouk na něčem hebkém ,a přitom ho to pěkně polechtalo. Prý to byla dívčí tvářička, na kterou stékala slza z oka. Hrála okolo hudba a všichni tak zvláštně poskakovali. On si v klidu odpočíval v kapsičce pánského saka. Jen občas poskakoval do rytmu, které mu pánské sako udávalo. Tu a tam se také cosi přitisklo, to bylo velmi příjemné. Prý dívčí hruď.

Najednou ho cosi vytrhlo z jeho vzpomínání. Šuplíček se otevřel a on spatřil světlo světa. I řekl si polohlasně sám pro sebe: ,,Možná půjdu zase do tanečních, to bude prima. Právě jsem na ně vzpomínal. To byla krásná doba. Romantické..."

Ale stalo se úplně něco jiného. Látkový kapesník začal křičet na plné pecky: ,, Jééé, co mi to děláte ?  Brrr ! To nechci !  Nedávejte mě už k tomu slizkému, špičatému , co z toho kape a frká a dělá příšerné zvuky !!!  Pomóóóc  ! "

Nejvíc se ale ten látkový kapesník bál o svůj monogram. Věděl, že už je takový vetchý a že by nemusel takový nápor rýmy přežít. Dopadlo to však nad očekávání dobře. Nejen, že se mu nic nestalo. Ale ještě navíc si užil voňavou koupel s mydlinkami, točil se při tom jak na kolotoči. Pak ho chvíli hladili a i když to bylo dost horké, dalo se to vydržet.

Hlavně, že už je zase zpátky ve svém šuplíčku. Jen neví, jestli bude všechna ta balení papírových kapesníčků informovat o tak hrůzném zážitku. Možná by mu pak záviděla, že on to přežil. Látkový kapesník se teď bude těšit na sluneční paprsky. Bude si v klidu odpočívat a vzpomínat ve svém šuplíčku. Jen už to vzpomínání bude trochu zakalené celou předešlou událostí.