CESTA AUTOBUSEM

Sedím vedle svého syna v autobusu. Naše obvyklé místo vzadu na ,,pětce" má své opodstatnění. V rohu u okénka je pěkně ,,zapikolovaný" a nemá možnost eventuelního nenadálého útěku. Tím je chráněno nejen okolí, ale i on sám. Nezná strach z reálného nebezpečí a mohl by se bez dozoru do nějaké nebezpečné situace snadno dostat.

Jelikož je syn poměrně statné postavy, mačkáme se na sebe, takže cítím každý jeho pohyb. A že jich je...Celou horní polovinou těla pohupuje dopředu a dozadu tak rychle, že se musí zapírat nohama o zem, aby zvládl dobře zkoordinovat protipohyb a neztratil nic na svém rytmu. Tento pohyb je doprovázen různým kroucením a třepetáním půvabně dlouhých prstů obou paží, ve výšce ramen. K tomu si v celkem pravidelných intervalech stihne přetahovat mikinu přes obličej. Jako kdyby ji chtěl svlékat a v půlce celé svlékací akce si to celé rozmyslel. A ještě při tom všem, tu a tam, stačí sáhnout na mě bez toho, že by mi věnoval jediný pohled do očí. Naštěstí vždy brzy pochopí, že jeho snaha mě tím dotykem vyprovokovat k nějaké akci, přichází vniveč.

Máme sice společný cíl cesty,stacionář. Ale přeci jen tam každý jedeme za jiným účelem. On se tam jede povalovat na relaxačním pytli. Když je dobře naladěn, nechá se ukecat i k nějaké činnosti ve svém pracovním boxu. Ale to jen proto, že odměnou mu bude zase jeho relaxační pytel.

Jenže na mě tam čekají tři, jemu podobní, človíčkové, které se naopak já budu snažit vlídně vyprovokovat k nějaké činnosti, relaxovat s nimi, hrát jim na kytaru, zajistit celkově veškerou podporu a pomoc při zvládnutí všech celodenních běžných úkonů.

Syna předám kolegyni, která bude mít dnes volnější den. Přeci jen se syn cestováním trochu unavil a žádné velké pracovní výkony se od něj pro dnešek očekávat nedají.

Já se jdu věnovat těm ,,svým" a v duchu si jen pro sebe říkám, jak je dobře, že sem již několik let jezdíme oba rádi. I když každý za jiným účelem.