Co je to láska

Otevřela jsem dveře a  vešla.

Vlhkost umocněná zatuchlinou mě provázela po schodech.

Mapy neznámých kontinentů se vpíjely do zdí a ztrácely se mi pod nohama.

Netušila jsem, že existují domy, ve kterých nikdo nikdy nesetřel  podlahu.

Špinavé zábradlí mě odpuzovalo.

Stála jsem  uprostřed chodby, zvuk kytary mi označil směr.

Otevřela jsem dveře  a vešla do příběhu.

V přítmí doteků žhavé nedopalky.

Vůně cigaretového kouře  ředěná pivem.

Smích proplétající melodii…

Hodná maminčina holčička?

„Nechutná mi to. Pusť mě!“

Stojím na chodbě před záchodem a čekám na Vlaďku.

,,Kde jsi?! Byly jsme přece domluvené!“

„Už jsem tady, tak nevyšiluj!“

,,Je tu smrad, cítíš?“

,,Starej barák, co bys chtěla. Je tam Honza?“

Kývla jsem hlavou a pokrčila nos.

,,Neškleb se a pojď ! Kluci jsou fajn.“

„Jenže já ty lidi vůbec neznám.“

Vracím se do příběhu, ve kterém nechci hrát.

Džbán s pivem znova koluje.

Uhýbám pohledu, kterým mě celou dobu sleduje kluk s kytarou v ruce.

Přesto stále cítím jeho oči.

Vlaďka se nakloní k mému uchu: „Chci tu zůstat. Honza chce…“

,,A co já? To mám jít na privát sama?!“

S přibývající tmou za okny  se v pokoji rozprostírá stále větší šero.

Odřený nábytek dostává stříbřitou patinu, kytara stojí opřená v nohách postele.

„Nech mě!“ odsedávám si od kluka, který mě sledoval celý večer a teď se mě snaží vzít kolem pasu.

„Máš krásný oči,“ řekne docela nahlas, ale zvedne se.  Jde k oknu, zapaluje si cigaretu a pomalu vyfukuje modravé obláčky. Dívám se na něho, pak vstanu a jdu k němu: „Promiň, já jen, že se neznáme…“

„Já tě znám.“

„Jo? Odkud?“

„Z Modrý hvězdy“.

„Tam jsem byla jen dvakrát.“

„Minulý týden v úterý. Holky mi říkaly, že píšeš básničky a Vlaďka mi slíbila, že tě přivede…“

Pustil kazeťák.

„Smím prosit?“

Zamáčkl cigaretu a vzal mě za ruku.

Z jiných světů přiletěl jsem k vám
ty jsi první koho tady znám.
Duše má je čistý list
nevím co je nenávist a co je láska…

Ručička hodinek přeskočila půlnoc.

On mě držel v náručí a šeptal ta slova, která pletou mladým holkám hlavy.

Nechala jsem ho lhát až do svítání.

Víckrát jsem do toho domu nevkročila.

Jen občas, když mi o nos zavadí vlhkost zatuchliny si vzpomenu na příběh, který má stejnou vůni.