Příběh tygra a opic. Lubomír Harman.

Kdo z nás to mohl zažít. Džungle nedlouho po setmění. Křik papoušků se snáší z korun stromů a nese jako ultrazvuk nezměřitelně daleko, tisíceré bzučení hmyzu, skřek opic táhnoucích v tlupách do neznáma. Po padlých kmenech stromů tiše postupuje tygr. Ve tmě mu občas blýsknou oči. Jen to, co je těsně před jeho pootevřenou tlamou, může cítit pach smrti. Mnohokrát znásobené horko a smrt.

Dlouhým řadám domů z betonu se přezdívá džungle. Jaký fantasta měl tu odvahu? Nic se tu nenásobí k nekonečnu. Každý bod tu je v mapách. Žádné zvíře, natož člověk, tu nemá v očích tu divokou směs svobody a smrti, která ovládá džungli.

Není tu žádná krása. Není tu skutečnost. Jen domestikované opice popsaly útroby svých doupat směšnými pravidly v naději, že tak naleznou svou skutečnost. Ta snaha o naději je jediným záchvěvem vůle v té nekonečné poušti. Ne džungle, ale poušť, kosmická pustina, kterou ovládlo zvíře jménem člověk. Domestikovaná opice.

Některá z doupat betonové pustiny začaly znovu zabydlovat opičí tlupy. Linie opice – domestikovaná opice se začala vracet ke svému počátku. Zmnožováním jistých znaků se domestikovaná opice prostřednictvím tlupy navrátila ke svému původu. Tlupy osídlily koruny betonových stromů, aby dlouho do noci vyrážely skřeky smíchu. Smíchu kvasícího jak plody ovoce v jejich odporných hubách. Ten skřek tlup se stal nezastavitelný jako jejich množení.

V hlavě domestikované opice došlo k pomatení znaků, jejich řady se v podivné náhodě zpřeházely a do pouště světa vytryskl jedovatý pramen. Začali mu říkat humanismus. Jaká troufalost! Opice svůj omyl nazvou svou předností. Nic nepředchází opice jako tento omyl. Omyl, který už nikdy neumožní opici stát se člověkem. Humanismus jako závora postavená před poslední krok vývojové linie druhu. Humanismus jako závora pro jedny a zároveň líheň pro druhé. Humanismus jako teplo vagíny pro skřehotající opičí populaci.

Kde hledat v pustině z betonu kousek živé džungle? Kde mezi domestikovanými opicemi a běsnícími tlupami najít zvlhlé stěny betonu, obrostlé popínavými rostlinami a hady, s rodinami pestrobarevných ptáků na vršcích střech, kde pro bzučení hmyzu není slyšet tlukot vyděšeného srdce? Je takové místo?

Slovensko, Bratislava, 30. srpna 2010. Lubomír Harman se stává tygrem, šelmou tiše našlapující přes popadané stromy betonového doupěte. Vyprahlá pustina se začíná stávat džunglí.

Tlupa opic nekonečně dlouho vřeštící v koruně jednoho ze stromů ucítila smrt. Bylo to jako škubnutí svalu, jako práce nervu, přesto to bylo víc, byl to instinkt, který ovládl opičí tlupu. Jejich vřeštení zesílilo, blížilo se šílenství. Pobíhaly sem a tam, skákaly z větve na větev, vrážely do sebe, utíkaly. Chybou doupěte je, že neumožňuje únik jako spojené koruny stromů. Opice žijící v tlupách jsou ty nejhloupější ze všech.

Šedovlasý muž prostřelil samopalem dveře. Žádné dřevo nemohlo odolat ocelovým jádrům střel. Nastal masakr. Stěny pokryla krev a vnitřnosti roztrhaných těl. A pak ticho.

To náhlé ticho uprostřed džungle znamenalo jediné: všechno živé vydalo veškerou svou energii k útěku. Už nebyl čas ani síla vydávat skřeky. Ječení ustalo. Do ticha, které znamenalo naději, se v pravidelných intervalech ozývaly výstřely. Zvuky beznaděje. Život a smrt v plné práci.

Krásní pestrobarevní papoušci byli už dávno pryč. Objeví se jinde, krasavci. Hmyz znovu podbarvil dusnou atmosféru svým jednolitým bzučením. Na zemi zbylo pár k nepoznání zkrvavených těl. To už se ale v džungli stává.