Kauza Rath. Odporný svátek lidu.

Server idnes prý přinesl zprávu o tom, co všechno čeká poslance Ratha ve vazbě: Rath si bude muset zvyknout na dřepy a zvedání přirození při osobních kontrolách. Jakési rádio tuto informaci převzalo a pobaveně o ní referovalo posluchačům ve svém hlavním zpravodajství.

Už třetí den pokračuje něco, co by se dalo označit za novodobé Saturnálie. Vyhlásila je vláda za masivní podpory svých věrných mediálních nohsledů.

Současná situace má k lidovému svátku plnému nevázanosti velmi blízko. Televize, rádia i tištěná média tryskají gejzíry anekdot, komentátoři se předhánějí s vtipy, politikům se křiví huby zlomyslnou radostí. Ti, kdo se v zemi zaklínají seriózností, musejí jedním dechem na tvářích kouzlit i masku vážnosti.

Aristokratické způsoby lid vždy provokovaly. Stačí vzpomenout na tzv. televizní revoluci z roku 2001, tedy tažení zaměstnanců České televize proti vedení, které jim hrozilo vzít teplá místa. Spacáky ve velíně lid dojaly a ten se v pomatení lyrických smyslů vydal cinkat na náměstí za své hrdiny s termoskami v prokřehlých rukách. Když Jiří Kodet vystoupil na obranu pragmatického nahlížení věcí a lid varoval před podlehnutím morálnímu kýči, byl nenáviděn. Pelíšky nepelíšky.

A stejné je to i nyní. Rath provokoval zjevem, vzděláním, způsoby a samozřejmě i svým vyjadřováním. Nebylo to „chlapisko s gulama“, kterému lze rozumět od stolu ucintaného pivem. A běda tomu, komu většina neporozumí.

Není možné ponechat mimo prostor i politickou stránku věci. Máme tu kauzy typu Bém-Janoušek, Jančík, Vondra a další. O kauze Rath média nepřinesla ani zpoloviny tak závažné informace jako o jmenovaných kauzách politiků vládní koalice, a to ani co do skutkových faktů, ani co do výše tvrzených škod. Přesto nevím o tom, že by někdo z jmenovaných byl stíhán, natož vazebně. Nelze si nevzpomenout ani na výstupy prezidenta ke kauzám Béma a Bárty, ve kterých ostře odmítl (pádné důkazy) odposlechy jako bourání demokracie, a naopak jeho energický komentář k současné kauze, kde do nebe ocenil práci policie hlasem mlaskavým, jak to ostatně umí.

A poslední rys lidových svátků. Máme tu zřejmý, lidovému chápání nejlépe přístupný, model hlavních aktérů příběhu, alegorických postav: na jedné straně zlo ztělesněné nenáviděným aristokratem, na druhé straně dobro v podání lidově působící státní zástupkyně. Lid tedy našel svou hrdinku, neúprosnou, neúplatnou, opředenou pověstí českého Cattaniho. Co na tom, že se o té pověsti lid dozvěděl až nyní. Ostatně povaze svátku to je vlastní: začíná a končí pevně stanovený den. Co je před, jako by nebylo, co je poté, již nemůže být. A konečně co na tom, že státní zástpce nemá být nekompromisním advokátem stojícím proti obviněnému, ale jakýmsi střízlivým hledačem pravdy, úředníkem, ne agresivním protihráčem. I tato skutečnost svátku nakonec konvenuje: jde v něm o proměnu rolí, a tu nám státní zástupkyně s trvale zakaboněným pohledem ukazuje.

A tak nakonec jeden návrh a jedna otázka:

Vláda by měla 15.5. vyhlásit svátkem všeho prostého lidu. Stejně jako o Saturnáliích je vítaným programem vžívat se do role katanů nenáviděných pánů, třeštit na politických hrobech a žhavit osobní malé nenávisti do běla. Zkrátka tančit odporný čardáš vzteku a zvracet do rána.

Otázkou je, kdy by měl tento svátek, se vší blamáží, kterou si na svět přinesl, skončit. Přece jen, rozdováděná lůza může být nebezpečná, nakonec i sama sobě.